Kdo by neznal věhlasný český systém turistického značení! Ale jak s oblibou říkám, jen málokdo si uvědomuje, že značení nejsou jen tři tahy štětcem. Nejznámější a zároveň nejpropracovanější značení v Česku organizuje Klub českých turistů. Tvorbu a údržbu sítě značených turistických tras má mezi svými cíli už od samého založení v roce 1888. První trasu, přes Svatojánské proudy na Vltavě, vyznačilo značkařské družstvo hned v následujícím roce, tedy 1889. Tehdy se používala kombinace bílé barvy na krajní pruhy a červené na pruh středový. Když začaly být křižovatky značených tras nepřehledné, začaly se méně významné trasy značit modrou barvou. A když už nestačilo ani to, přibyla ještě zelená a žlutá.
Pásové i další značky
Pásová značka v podobě již zmíněných tří vodorovných pruhů je nejčastějším typem značek. Může mít podobu malovanou barvami přímo na podklad, případně na plechovou tabulku (ta se přitlouká na mrtvé dřevo), ale i samolepky. Malované značky najdeme nejčastěji na stromech. A tady se dostávám k první zajímavosti. Živé stromy rostou. Kmeny stromů, kde jsou značky namalované, tloustnou. V důsledku toho se značky roztahují do šířky. Obnova značení se provádí jednou za 3 roky. Za tu dobu se značka roztáhne průměrně o 0,5-1 cm. Při obnově se musí upravit na stanovený rozměr 10×10 cm. To se dělá seškrábnutím barvy, případně přemalováním tzv. zastírací barvou. Jako zastírací se v současnosti používá hnědá, dříve khaki. Takže značkaři pracují se 6 odstíny barev.
Kromě pásových značek se používají i tvarové. Těmi se značí naučné stezky, místní trasy a významové odbočky. K tomu musíme připočítat ještě jeden tvar, kterým je koncová značka. Nevýhodou tvarových značek je, že když jsou namalované na živém stromě a roztáhnou se jeho růstem do šířky, nestačí značku jednoduše zúžit, ale musí se přemalovat prakticky celá. Proto, pokud to jde, dávají značkaři přednost vyznačení trasy pásovým značením.
Barvy pro značení
Plechovka značkařské barvy na první pohled vypadá celkem obyčejně. Barva je pojmenovaná jako “písmomalířská”. Kdybyste ji ale chtěli koupit v obchodě, neuspějete. KČT dlouhodobě spolupracuje s firmou Barvy a laky, která má na značkařské barvy zvláštní vnitropodnikovou normu. Barvy tak dokonale drží na téměř jakémkoli podkladu, mají dobrou kryvost, ale hlavně je můžete mít celý den v otevřené nádobce a nezaschnou. Protože kdo by chtěl u každé značky otevírat a pak zase zavírat pixlu, že?
V plechovce bývá barvy 0,5 nebo 1 kg. To je množství, které značkař spotřebuje tak za 2-3 roky. Je tedy jasné, že do terénu s sebou určitě nepotřebuje tahat celé plechovky. Značkaři tak používají vlastní nádobky. Ideální jsou skleněné se šroubovacími víčky. Nejčastěji tak značkaři používají malé skleničky od jogurtů, tatarky a podobně. Díky víčku vydrží barva třeba i několik týdnů do dalšího značení a někdy i do příští sezóny.
Značkařské štětce
Na první pohled je to štětec, jaký známe snad všichni z výtvarné výchovy – plochý s šířkou 1,5 cm. Co ovšem z tohoto štětce dělá štětec značkařský, je vyfrézovaná drážka po obvodu rukojeti. Ta je přesně ve vzdálenosti 10 cm od konce rukojeti. Asi vás už napadne, k čemu je dobrá. Ano, podle přiložení štětce ke značce, kterou má obnovovat, značkař na první pohled vidí, jestli má značka správný rozměr, nebo potřebuje upravit.
Další značkařské vybavení
Aby měl značkař všechno potřebné vybavení stále po ruce, má dřevěnou bedýnku s rukojetí. Ta se dobře nosí v jedné ruce. V bedýnce má kromě štětců a nádobek s barvami také zahradnické nůžky a skládací pilku. Ty jsou potřeba na odstranění větví, které zakrývají značky. Ale i těch větví, které by značky mohly zakrýt během následujících tří let do další obnovy. A to je práce, která občas i časově převažuje nad vlastním malováním značek.
Podobně důležité jsou škrabka a ocelový kartáč. Ty značkař používá na úpravu povrchu před malováním, aby barva dobře držela, neobsahovala nečistoty a aby značka dlouho vydržela (třeba na odlupující se kůře borovice). S úpravou kůry živých stromů si ale značkař musí počínat opatrně. Kdyby totiž kůru poškodil až na lýko, z rány by vytékala pryskyřice a krásnou novou značku by úplně zničila. Z čeho ale značkaři šílí, jsou rezavé řasy. Ty se místy vyskytují zejména na jasanech. Ocelový kartáč tyhle řasy neodstraní a ony se pak míchají do čerstvě nanesené barvy. U červené, modré, zelené ani žluté to nevadí. Ale v bílé je to znát a tyhle řasy její odstín mění na světle okrovou. K výbavě značkaře nakonec patří i šablony, samolepicí a plechové značky.
Výše uvedené vybavení značkaři dostávají propůjčené od KČT. Kromě toho se do terénu hodí i batoh. Do něj si značkař schová desky se značkařským příkazem k zaznamenávání stavu směrovek. Do terénu se značkaři hodí i turistická lékárnička a samozřejmě svačina a pití. Na plechové značky je vhodné malé kladívko a hřebíčky, případně drátky k upevnění na pletivo. Zkušený turista by možná doplnil i pláštěnku. Tu však značkaři s sebou nosí málokdy. Pokud hrozí déšť nebo i jen přeháňky, značkovat se nechodí. Na vlhký podklad totiž špatně chytají jak barvy, tak samolepky.
Rozcestníky turistického značení, čili TIMy
Rozcestník je nosný prvek na rozcestí. Jsou na něm tedy směrovky ukazující do tří a více stran. Často se ale setkáte se směrovkami i na úsecích značených tras mezi rozcestími. A to z podstaty věci nemůže být rozcestník, když není na rozcestí. Značkaři proto všechna tato místa, kde mají umístěné směrovky, nazývají “turistické informační místo”, zkráceně TIM.
TIM může mít podobu samostatného nosného prvku, čili směrovníku s tabulkami. Takový sloupek je dřevěný, ocelový, pozinkovaný nebo nerezový. Dřevěné a ocelové se natírají každých 5 let, dřevěné hnědým lakem a ocelové žlutou barvou. Pozinkované i nerezové jsou bezúdržbové. Pokud je ale v místě k dispozici jiný dostatečně vysoký objekt, bývají směrovky připevněné na něm. Jsou to třeba sloupy elektrického vedení nebo veřejného osvětlení. Nejčastěji jsou to ale živé stromy. Vzhledem k tomu, že na stromy se směrovky umísťují na dřevěné lišty a každá lišta je připevněna do kmene dvěmy vruty, je to řešení poněkud kontroverzní. Nadšení z něj nejsou ochranáři ani lesníci a zcela jistě ani ony stromy. V některých chráněných územích proto byly všechny TIMy upraveny tak, aby k poškozování živých stromů nedocházelo. To znamená na samostatné nosné prvky.
Turistické vývěsní mapy
K doplnění sítě turistických značených tras jsou v terénu turistické vývěsní mapy (TVM). Najdete je na významnějších východištích značených tras, nejčastěji tedy na stanicích a zastávkách hromadné dopravy, ale i u významných turistických cílů. Podobně jako směrovníky mohou mít rám z různého materiálu, tedy dřeva, běžné oceli, pozinku nebo nerezu. Vlastní mapa je v měřítku 1 : 30.000, ale graficky je shodná se známými skládanými papírovými mapami KČT/Trasa, které můžete koupit například v obchodech a infocentrech.
Značkařské kolíky
Kde je potřeba umístit turistické značky, ale není k dispozici žádný vhodný objekt, umísťují se značkařské kolíky. Ty jsou většinou ocelové a tedy žluté. Na nich se barva obnovuje každých 6 let, tedy při každé druhé obnově značení na dané trase.
Organizace turistického značení
KČT za období existence turistického značení pro něj vyvinula velmi komplexní systém. V jeho čele stojí jen jediný placený (nejvyšší) značkař. Ten má na starosti celou organizaci značení včetně zajištění financí. Není to tedy žádné záviděníhodné zaměstnání. Ostatní značkaři, kterých je v ČR přes 2.000, se značení věnují dobrovolnicky, tedy ve svém volném čase. Ti, kdo jsou zapojeni do organizace značení, dostávají drobnou odměnu. Kdyby se rozpočítala na hodiny, šlo by o hodinovou odměnu asi 15 Kč.
Základní územní jednotkou značkařů je značkařský obvod (ZO). Ten odpovídá nejčastěji okresu. Každý ZO má i vůj sklad značkařského materiálu (v něm jsou barvy a další značkařské vybavení, žebříky, pokročilé nářadí, materiál, směrovky apod.). Výše postavené jsou krajské komise značení (KKZ). Jejich členy jsou předseda, pokladník, mapař, skladník a předsedové ZO. Na celorepublikové úrovni pak funguje ještě několik komisí, které řeší například metodiku nebo materiál.
Značkařská kvalifikace
Zájemce o značení musí nejdřív projít seznamovací schůzkou a pak zácvikem. Zácvik je praktický, v terénu pod vedením zkušeného značkaře. Je nejméně dvoudenní a je při něm třeba proznačkovat nejméně 10 km tras. Zaškolený značkař pak může značit ve dvojici. Značení se provádí naprosto většinou ve dvojici tvořené zaškoleným a vedoucím značkařem. Vedoucí značkař musí mít aspoň rok praxe a musí úspěšně absolvovat čtyřdenní školení zakončené testem. Po dvou letech se vedoucí značkař může vyškolit na instruktora značení. Taková úroveň je vyžadovaná pro předsedy ZO a členy komisí.
Vedle tohoto “kariérního postupu” stojí kvalifikace značkař-technik. Tito značkaři řeší především instalace nosných prvků a výměny směrovek. I pro ně se pořádají samostatná odborná školení.
Činnosti ve značení turistických tras má KČT popsány v učebních textech. Ty jsou tématicky rozdělené do celem 14 sešitů. To hlavní, co by se značkaři mohlo hodit jako nápověda při práci v terénu, je shrnuté v tzv. malé brožuře, která se lehce vejde do batohu se svačinou a lékárničkou.
Značkařský příkaz pro dvojici na jeden den představuje obnovu značení úseku dlouhého kolem pěti kilometrů. Dvojice tento úsek prochází tam i zpět. Tím se jednak zvyšuje pravděpodobnost, že značkaři žádnou značku nepřehlédnou. Druhým důvodem je, že u nově namalovaných značek je vhodné s odstupem alespoň jedné hodiny doplnit druhý nátěr, a to zejména u savých podkladů. Značkařská dvojice většinou za rok stihne 3-6 dnů značení.
Náklady a financování značení
Značkaři sice za značkování nedostávají odměnu, KČT jim ale proplácí výdaje. Výdaje se prokazují pomocí vyplněného značkařského příkazu. Značkřům je hrazené jízdné (veřejnou dopravou nebo vlastním vozidlem), stravné a zvláštní náhrada. Ta slouží zejména jako kompenzace za obměnu oděvů zničených barvami. Další peníze stojí výroba směrovek a zajištění značkařského materiálu a doplnění vybavení. U některých úseků je potřeba zajistit i sečení vegetace. K dalším výdajům patří náklady na školení a schůze, pronájem skladů a podobně.
V roce 2022 stálo turistické značení v režii KČT celkem 16,5 milionů Kč. Z toho činil materiál 6 mil. Kč (včetně celkem 1,5 t barev), služby 9 mil. Kč, zbytek tvořily mzdy. Tyto náklady pokryla zejména dotace Ministerstva pro místní rozoj: 8,5 mil. Kč. Tradičně přispěly i kraje, celkem 6,5 mil. Kč. Zbytek pokryly zakázky (nové trasy na objednávku partnerů) a vlastní zdroje KČT včetně darů. K tradičním sponzorům turistického značení patří Lesy ČR, s. p.
Zapojení veřejnosti do značení
Pokud byste chtěli turistickému značení pomoci, můžete se zkusit informovat, zda váš ZO (podle místa bydliště nebo např. chalupy, kde se často vyskytujete) přijímá nové značkaře. Pokud ne, nezoufejte. Turistické značení je sice chráněné zákonem, a tak značky nesmí malovat nikdo kromě vyškolených značkařů. Ovšem drobné práce jako ostříhání větviček, které značky zakrývají, jsou vítané od kohokoli průběžně. A značkaři si cení i pomoci ve formě hlášení závad. K tomu může veřejnost využít například internetovou stránku https://www.turistickeznaceni.cz/.
Těším se na viděnou na některé ze značených tras, nejlépe v “mém” značkařském obvodu Český Krumlov!
