Respektuju navštívené místo a jeho obyvatele.

Dodržuju a následuju omezení, značky a zvláštní potřeby místa.

Proč? Omezení nejsou zavedena, aby rozčilovala návštěvníky, ale aby chránila místo a jeho obyvatele. Navštěvujeme jejich domov, na kterém jsou často životně závislí. Respektování obecných i místních omezení zajišťuje příhodný stav navštíveného místa.

Ve zvlášť cenných územích (např. v divočině) zůstávám na turistických cestách. V oblíbených oblastech používám stávající cesty, chodím středem pěšiny, abych neničil okolní porost, nezpůsoboval erozi a umožnil snazší údržbu cesty. V odlehlých oblastech se vyhýbám místům, na kterých je už znatelné poškození návštěvností, abych je nezhoršoval.

Proč? Oficiálně určené (turisticky vyznačené) trasy jsou poměrně bezpečné jak pro návštěvníky, tak pro místo samé. Správné chování na cestě pomáhá udržet cestu v dobrém stavu. Pokud je cesta ve špatném stavu, někteří návštěvníci ji opouštějí, rozšiřují nebo vytvářejí novou. Tím se zhoršuje prostupnost cesty pro živočichy a přírodní plochy jsou od sebe izolovanější. Možná jsou zrovna některé plochy špatně udržované, ale to mi nedává právo jejich stav ještě více zhoršovat.

Jezdím jen po cestách k tomu určených. Parkuju jen na vyznačených parkovištích. Nepřekážím ve vjezdech a odbočkách, lesnických či zemědělských nájezdech nebo na úzkých cestách. Pamatuju, že záchranáři, hospodáři i místní obyvatelé mohou potřebovat průjezd kdykoli.

Proč? Oficiálně určené silnice a parkoviště jsou poměrně bezpečné jak pro návštěvníky, tak pro místo samé a život v něm. Ježdění autem po nepovolených cestách a parkování mimo vyhrazená parkoviště mohou vést k vážným problémům jak pro druhé, tak i pro mě, třeba když potřebuju pomoc.

Jsem otevřený k tomu, aby mě navštívené místo ovlivnilo, inspirovalo a nadchlo.

Proč? Každé místo nabízí jedinečný zážitek pro své návštěvníky. Nejvíce získám, když přijdu s otevřenou myslí a zkoumám místo i jeho přírodní obyvatele. Přicházím-li svázán předsudky a očekáváními nebo zůstávám uzavřený ve své „bublině“, snadno se stane, že odejdu zklamaný nebo znuděný.

Respektuju soukromé vlastnictví a způsoby využívání ploch místními. Jsem připravený se s místními potkat, pokud chtějí. Využívám udržitelné služby poskytované místními společnostmi.

Proč? Místní obyvatelé mají svá občanská i morální práva. Já jsem „jen“ návštěvník. Pokud se s navštíveným místem stane něco špatného, budou tomu čelit oni následně každý den, zatímco já už budu daleko pryč od místa i jeho problémů. Někdy mohou místní nabízet služby či aktivity škodící prostředí, ty bych měl odmítnout. Utrácením peněz v místě podporuju provozovatele k tomu, aby v dané činnosti pokračovali – svou peněženkou tedy rozhoduju o tom, jestli dobro zvítězí nad zlem.

Jak to vypadá v terénu? Hospodaření za sebou může nechávat i výrazné stopy – například rozježděná cesta po těžbě dřeva nebo mokrá část louky po sečení. Je věcí vlastníka, aby si cestu nebo louku opravil a většinou se tak i děje v řádu týdnů. Je to náklad spojený s výnosem. Pak je klid až do další těžby nebo sečení. Ale z čeho jako vlastník budu hradit nápravu po motorkářích nebo kvantech cyklistů, ze kterých nemám nic kromě vyrušování?

Vážím si minulosti a zachovávám ji: pozoruju a fotím, ale nedotýkám se, nelezu, neměním nebo neodnáším nic archeologicky nebo vědecky cenného.

Proč? Hmotné ani duševní dědictví místa nemusí být vždy jasné každému návštěvníkovi. Můžu tak způsobit značnu škodu, aniž bych si to uvědomil. Místní průvodce mi obvykle dokáže nejlépe poradit a zasvětit mě do všech tajů.

Respektuju a neměním současnost: zanechávám všechny přírodní plochy a objekty (kameny, ulity, šišky, květiny, rostliny i živočichy) tak, jak jsem je našel.

Proč? V silně navštěvovaných územích může i jediný domů odnesený kamínek nebo lahvička písku zanechat viditelné stopy, když to udělá víc lidí. Jednou malou změnou můžu nadělat mnoho škod, aniž bych si toho všimnul. Budoucí návštěvníci mají stejné právo najít místo v takovém stavu, jako jsem ho našel já.

Jak to vypadá v terénu? Určitě jste už někde potkali kamenné věžičky. V zemích, kde nemají jiné turistické značení, mají význam pro orientaci. V našich končinách ale představují pouhou kratochvíli, která ničí obydlí drobných živočichů a může je snadno i přímo zabít. A cesta lemovaná věžičkami nebo koryto potoka jimi plné na příchozího návštěvníka působí úplně jiným dojmem než bez nich.

Respektuju přirozeně se vyskytující druhy rostlin a živočichů: bráním vnášení nepůvodních druhů například čištěním svého vybavení. Pozoruju zvěř ze vzdálenosti bezpečné pro mě i pro ni. Neruším hlukem ani světlem. Vyhýbám se rušení zvěře zejména v citlivých obdobích (rozmnožování, hnízdění, péče o mláďata, spánek). Jednoduché pravidlo zní: když se živočich pohne v důsledku mé přítomnosti, jsem příliš blízko! Nebo použijte „palcové měřítko„.

Proč? Příroda rozhoduje o tom, co se kde vyskytuje. Nově zavlečené druhy můžou proměnit celý ekosystém, i když to nebylo zamýšlené. Blízké setkání zejména s velkými zvířaty může být nebezpečné stejně pro mě jako pro ně. Zvíře, které napadlo člověka, úřady nejspíš utratí, přestože byl jeho útok vyprovokovaný tím člověkem. Zvířata krmená lidskou potravou strádají a mohou uhynout, jako třeba jelen Callum ze Skotska. Lidská populace je mnohonásobně hustější než populace většiny jiných živočišných druhů. Necháme jim vůbec nějaké místo? Abych se dostal k té nejkrásnější květině na skále, možná cestou zničím několik jiných, které mohly být za týden ještě krásnější.

Můj zvířecí miláček je součástí mé osoby jako návštěvníka. Nenechávám ho porušovat pravidla pro návštěvníky. Pokud neumím zcela ovládat jeho chování, neberu ho do přírody.

Proč? Divoká zvířata jsou často citlivější na přítomnost psů či jiných mazlíčků než člověka. Takový „miláček“, který se vymkne kontrole, je v přírodě smrtící zbraní. Ale platí to i naopak: divoké zvíře může zaútočit na mého psa, protože ho považuje za ohrožení například pro svá mláďata. Navštívené místo tedy respektuju já i můj mazlík.

Jak to vypadá v terénu? Jeden dobře zdokladovaný tragický případ se odehrál v roce 2019 v Krkonoších. Pes tam honil jelena, který na úprku spadnul z vysoké opěrné zdi na silnici a zabil se. Podobných případů se přitom děje mnoho, ale příčina úhynu zvířete zůstane neobjasněná, když se k tomu majitelé psa nepřihlásí.

Respektuju ostatní uživatele území. Dávám jim šanci zažít ho stejnou měrou jako já. Vystříhám se hlasitých zvuků, třeba hudby, nejen na cestě, ale také na tábořišti.

Proč? Ostatní návštěvníci mají úplně stejné právo si užívat navštívené místo jako já. Kam smějí, mají cyklisté, jezdci, lezci a další stejná práva jako pěší. Hlavním principem je tedy pochopení a vzájemná ohleduplnost.