Radovan Mezera poslal štafetový kolík z Moravského krasu do Litovelského Pomoraví. Dejme proto slovo místnímu dobrovolnému strážci Ondřejovi Mikulkovi.
„Strážce přírody není jen osobou, která kontroluje dodržování zákonů, ale je tu také od toho, aby čas od času ukázal, proč dané území chrání. Dne 13. května 2017 jsem se vypravil se skupinkou dětí a jejich rodiči na putování jarním Litovelským Pomoravím.
V devět hodin ráno se z Novozámeckých luk zvedá mlha a její poslední zbytky rozpouští jarní slunce, které po dnech netypicky chladného jara věští konečně krásný den. Odtud začíná naše putování lužní krajinou. Po rychlém vzájemném seznámení přichází cesta podél Zámecké Moravy. Starého toku, který byl v minulosti masivně přehrabán těžkou technikou a ještě donedávna nebyl prakticky patrný. Před několika lety byl však upraven zpět do přírodní podoby a dnes je zde možné opět sledovat živočichy a rostliny vodního světa jako např. vzácnou rosničku zelenou.
U lávky přes tok máme první zastávku. Určujeme a povídáme si o rostlinách, které vidíme – silenka bílá, kakost krvavý, hluchavky, pryšce, rožce či růžice ocúnu jesenního. Zde však rychle poznávám, s kým mám tu čest. Některé děti svými otázkami dostávají do rozpaků své rodiče, kteří se zase velmi hbitě obracejí na mne jako strážce. Navíc u starého suchého spadlého dubu se z ničeho nic vytváří hlouček dětí. V tu chvíli mne již holčička rychle popohání, abych na místo přišel i já. Zjišťuji, že zde nejsem již co platný. Malý návštěvník exkurze vysvětluje rozdíly mezi ještěrkou zední a ještěrkou obecnou, která se na padlém kmeni právě vyhřívá. Trochu šokován si říkám, že tohle nebude snadná služba.
Po cestě k přírodní rezervaci Hejtmanka se zastavujeme u několika prohlubní s vodou. Tzv. periodické tůně, jako pozůstatky kdysi vytvořených ramen řek, se naplňují vodou v jarním období jen na pár dní. V těchto dnech se ve zdánlivě mrtvé vodě sem tam mihne nějaký pohyb. Jedná se o vzácné korýše žábronožku sněžní a listonoha jarního. Celý rok čekají ve formě vajíček, než se tůň zaplaví. Během velmi krátké doby se dokážou rozmnožit a naklást další vajíčka. Celý proces se periodicky opakuje jednou za rok. Některá vajíčka dokáží vydržet ve vyschlém bahně až stovky let.
Máme štěstí! Po delším lovení malou síťkou jsem dokázal ulovit několik žábronožek a mohl tak vysvětlit rozdíly mezi jejich pohlavím. V PR Hejtmanka je takových tůní hned několik. Na otázku, proč nejsou některé tůně zaplaveny, musím jen smutně odpovědět, že v posledních letech je to s množstvím vody těžké. Navíc roky trvající necitlivé zásahy do říční krajiny tomu rozhodně nepomohly.
Přes Hejtmanku míříme k divočící Moravě, kde se chystám předvést, jak vlastně vypadá řeka, která nikdy nebyla ovlivněna činností člověka. Jsme na místě a pohledy dětí, které znají řeku jako rovný ohrázovaný kanál, jsou udivující. Všechny zúčastněné však musím krotit, protože již bližší přiblížení k okraji břehu může způsobit, že se celý břeh sesune do vody. Když už se chystám mluvit o rybách v řece, máme dnes již podruhé velké štěstí. Náhle zaslechneme rychle se pohybující hvízdot modrého ledňáčka, který se usadil jako na přehlídce na vyvrácený strom na protějším břehu. Všichni jsou jím natolik omámeni, že mne snad ani nevnímají. Svůj výklad již omezuji jen na odpovědi, protože děti mne nepřestávají šokovat svými otázkami. Musím přiznat, že se při hledání vysvětlení občas i zapotím.
Pro čas oběda jsem si nachystal malé překvapení. Docházíme na skautskou základnu, kde všem sděluji, že oběd bude formou opékání na ohni. Můj tah mi vyšel, protože na očích dětí vidím obrovské nadšení. Při opékání buřtů mám konečně čas vysvětlit, kdo je strážce přírody, co dělá a jak se správně chovat v chráněném území.
Po obědě přichází další etapa poznávání řeky. Tentokrát však k ní sestupujeme mnohem blíže. Navlékám si neoprenové prsačky a s bentoskou (síťkou na vodní bezobratlé) kráčím do koryta Moravy, kde se pouštím do lovu. Návštěvníci exkurze na mne nevěřícně hledí. Nejspíš si říkají, že žádné ryby tímto způsobem nemohu chytit a že kromě nich přece v řece žádní živočichové nežijí. O to víc jsou překvapeni, když jim do nádob s vodou sklepávám ulovené pošvatky, jepice, chrostíky, měkkýše, pakomáry a další. Jeden z přítomných rodičů poznamená, že po tomhle zážitku už do řeky nikdy plavat nepůjde. Jejich děti si to kupodivu nemyslí, protože se na břehu předhání, kdo uloví více zvířat. Já rodičům vysvětluji, že právě taková voda je známkou čistoty a nezávadnosti pro koupání.
Poté se přesouváme delší trasou do národní přírodní rezervace (NPR) Ramena řeky Moravy. Území, které je chráněno díky unikátní a divoké říční krajině. My se sem vydáváme po stopách bobra. Procházíme podél břehu Malé Vody k bobřímu hradu. Časně jarní květy sněženek a bledulí jsou v tuto dobu již pryč, ale místy ještě dokvétají dymnivky. Vládu nad lužní lesem přebírají kopřivy, a tudíž je cesta lehce divočejší. Konečně jsme na místě, přičemž všichni přítomní pociťují silný zápach. Vysvětluji, že bobra během dne spatříme jen s malou pravděpodobností, protože se jedná o druh s noční aktivitou. Ale castoreum (bobří pižmo) je v této době velmi intenzivní a není pochyb o tom, že od nás bobr není daleko. Tím spíš, když se nacházíme kousek od nory. Bobr je zvíře, které si dokáže krajinu přetvořit ke svému obrazu a několik takových pobytových znaků jako jsou ohryzy, bobří hrad, skluzavky či pachové značky vidíme přímo na místě.
Na tomto místě exkurze zdánlivě končí. Co by to ale bylo za strážní službu, abych nezjistil, zda k něčemu byla. Na poslední zastávce proto zkouším děti z toho, co si zapamatovali. Jejich pohotové odpovědi ve mně zanechávají dojem dobře odvedené práce a doufám, že jsem jim do budoucna vtiskl pozitivní obraz Litovelského Pomoraví, krajiny divokých vnitrozemských delt a krajiny svého domova.
I tak může vypadat služba strážce přírody. Ačkoliv není tolik akční jako jiné služby, je často výrazně náročnější a věřím, že investice do propagace přírody do budoucna přinese svoje ovoce.“
Těmito slovy se s námi Ondřej Mikulka loučí. A štafeta zůstává na Moravě, když se novým držitelem pomyslného kolíku stává Michal Ulrych, profesionální strážce CHKO Jeseníky. Tak se můžeme těšit na nějakou pěknou horskou příhodu 🙂
2 odpovědi na “Přírodovědná vycházka s dětmi”