Ondřej Mikulka nás od svých osvětových aktivit v Litovelském Pomoraví poslal do Jeseníků. Zdejší strážce Michal Ulrych nás pro změnu vezme na průzkum výskytu tetřívka obecného. Jestli si myslíte, že to bude nuda, nechte se vyvést z omylu na následujících řádcích. Tak jak to tehdy bylo, Michale?
“Kromě poskytování informací návštěvníkům, kontrolní činnosti, průvodcování či pomoci při záchraně živočichů – nejčastěji netopýrů, dravců, sov a čápů strážce přírody významně pomáhá i při monitoringu výskytu ohrožených druhů zvířat a rostlin. Jednou z akcí, která se už v Jeseníkách bohužel nekoná, byl i monitoring tetřívka obecného. Píšu bohužel, protože tento vzácný pták se tu již nevyskytuje a v rámci České republiky se s ním lze setkat již jen na několika málo místech, například v Krušných horách.
Ale zpět k samotné události, o níž bych rád vyprávěl. Akce na hledání tetřívka probíhala téměř každý rok, většinou v režii ornitologů, ale vzhledem ke špatným výsledkům v uplynulých letech byli tentokrát požádáni o pomoc i další pracovníci Správy CHKO Jeseníky, včetně mne a členů dobrovolné stráže přírody. Nejlepší období pro sledování je tok, tedy jarní námluvy, které u tetřívka probíhají zhruba od konce března, když mizí sníh a objevují se loňské trávníky.
Jedno březnové odpoledne jsme si rozdělili lokality podle mapy výskytu v minulosti, kolega ornitolog provedl školení, které zahrnuje seznámení účastníků se zvyky tetřívka a jeho pobytovými znaky. Dva kolegové a já jsme dostali přidělen druhý nejvyšší moravský kopec, který se jmenuje Vysoká hole (1465 m n. m.) a jeho blízké okolí – Břidličnou horu a Větrnou louku. Naší základnou se stala bouda na vrcholu, kde končí elektrický kabel z Ovčárny. Za 2. světové války zde nacistická Luftwaffe vybudovala radarovou základnu a přívod elektřiny se zde od té doby udržuje, bouda slouží jako měřící bod ČEZ, a. s., a je zde umístěn převaděč Integrovaného záchranného systému Moravskoslezského kraje. To sice možná trochu odbočuju, ale pro tento příběh je významné, že je bouda elektrifikována.
Odpoledne jsme vyrazili z Ovčárny po zbytcích sněhu na vrchol, i když v případě tohoto kopce se příliš o vrcholu hovořit nedá. Jedná se spíše o rozsáhlou stolovou horu s přirozeným bezlesím, což tetřívkům vyhovuje. Byl krásný jasný večer a obloha se brzo rozsvítila miliardou hvězd. Na západě pod námi zářil Šumperk, na jihu oranžová čára v místě, kde leží Olomouc. Nejjasnější ovšem byla světla vysílače na vrcholu Pradědu, jako by se jich dalo dotknout, stačí natáhnout ruku…
Vzhledem k tomu, že jsme museli být před svítáním na určených místech, šli jsme spát velmi brzo s budíkem na 2:30. Noc byla krátká, probuzení do totální tmy, čaj do termosky a hurá do akce. Venku bylo poněkud větrno, ale světla na východě jasně zářila. Jen co jsme obešli boudu, bylo vše rázem jinak. Od západu šla bouřka, celý obzor se klikatil blesky. Šumperk a okolí zmizel v obrovském kotli mlhy. Pohled naprosto dechberoucí, už jsem nikdy nic podobného neviděl. Mlha, do které bohové posílají jeden blesk za druhým. Kolega Miloš, nejstarší a tudíž nejzkušenější z nás, prohlásil, že tohle nemá zapotřebí a vrátil se do boudy. Jindra a já, nerozvážní mladíci, natěšení na tetřívčí bublání, jsme do té sloty vyrazili. Jindra po hřebenovce na jih – směr Velký Máj – Jelení studánka, já na historické tokaniště nad Medvědím dolem.
Ušel jsem sotva 200 metrů za horizont, když tu se náhle kotel mlhy zvedl a já byl doslova pohlcen a polapen. Ta mlha byla tak hustá, že by ji záviděl i Rákosníček a jeho rybník. Nebylo vidět prostě vůbec nic.
Ještě jsem chvíli klopýtal mezi vřesy, občas jsem se zamotal do horského smrčku, až jsem nakonec zapadl do nějakého výmolu. Jasná noc se proměnila v mrazivé peklo. Vítr skučel, blesky létaly a do toho se spustil liják. Ale ne ledajaký liják. V těchto místech na horách, kde vítr obléká vrcholy a hřebeny, déšť nepadá shora, nýbrž je unášen větrem, takže si připadáte jako v myčce na auta. Prší prostě ze všech stran. Horizontálně. Po hodině choulení v dolíku mi došlo, že dnes žádného tetřívka neuslyším. Žádné bublání, kodrcání a pšoukání, jak popisují tetřívčí tok ti, co měli to štěstí ho zažít. Jen vichr a hrom. Vydal jsem se zpět k boudě, nebo alespoň směrem, kterým jsem ji tušil. Po nekonečných minutách jsem narazil na skálu. Co tu, zatraceně, dělá skála? Petrovy kameny jsou přece kilometr daleko. Byl to betonový základ radaru Würzburg Riese ze 2. světové války! Teď jsem se již mohl lépe zorientovat, po chvíli jsem došel na hřebenovku a tyčové značení. Po 150 metrech jsem dosáhl tepla, sucha a bezpečí. Nebo jsem si to alespoň myslel.
V boudě jsem našel jen Miloše, který kupodivu nespal. Bouře mezitím ještě zesílila, plechová střecha dělala neskutečný kravál. Otočil jsem se ve dveřích a šel hledat Jindru. Naštěstí mi po chvíli odpověděl na volání. Mezi jednotlivými blesky a poryvy větru bylo relativně ticho. Pár minut zpět do boudy se zdálo jako plavba v rozbouřeném moři. Kličkování mezi blesky. Běžet nešlo. Vítr nás strhával ze stezky, nedalo se jít rovně. Naštěstí tyče dobře posloužily, i když vzdálenost mezi nimi se zdála strašně velká. Když jsme dosáhli přístřeší, bouda praskala, plechy na střeše mlátily a bouřka řvala. Světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma. Mysleli jsme, že horší už to být nemůže, když v tom udeřil blesk přímo do nás. Asi si říkáte, jak jsme to v tom kraválu poznali? Jednoduše. Blesky šlehaly ze zásuvek. Bíložlutý plamen asi půl metru dlouhý. Bylo jich několik, možná desítky. Přesně nevím. Další hodinu jsme strávili smotaní u protější zdi s křečovitě zavřenýma očima a ukazováčky nacpanými do uší. Jak už to u bouřek bývá, jak náhle přišla, tak i odešla. Najednou prostě bylo ticho. Jen vítr. Rozednilo se, my jsme se sbalili a šli to domů dospat.
Podobné akce zažíváme několikrát ročně, ale žádná noc nebyla jako tahle. Tetřívka obecného se tenkrát nikomu pozorovat nepodařilo. Možná to bylo jen tím špatným počasím, ale i později bylo konstatováno, že v Jeseníkách už tohoto vzácného ptáka nemáme. Svůj významný vliv má i člověk a jeho zimní sportovní aktivity, což se plachému tetřívku vůbec nelíbí. Stejný je i případ tetřeva hlušce. Člověk by se měl v přírodě chovat pokorně. Svým konáním může způsobit mnoho škod, navíc v tomto unikátním biotopu, který je vyhlášen jako národní přírodní rezervace, platí nařízení, které umožňuje pohyb pouze po turisticky značených stezkách. Respektování zákona by mělo napomoci k návratu těchto vzácných ptáků na místa, která jim vždy patřila.”
Michal ještě posílá odkaz na bublání tokajících tetřívků a další zajímavosti nejen o nich na stránce Českého rozhlasu. Tak nevíme, jestli vám přát, ať něco podobného někdy zažijete také. Ale kdyby, tak vám hlavně přejeme, ať to přežijete ve zdraví stejně jako Michal s Jindrou a Milošem. A jestli se to povede, příště se podíváme do Českého středohoří.
Jedna odpověď na “Kam se schoval tetřívek?”