Nedokončený cyklovýlet a černoška na zádech

Ve strážcovské štafetě jsme se už dočetli o několika různých činnostech českých strážců: zachraňování živočichů (konkrétně poštolky a výra), jejich výzkum, ekovýchovná exkurze, kontrola, hledání zbloudilce. Někdy je při tom strážce sám, jindy ve dvou, někdy se psem. Tentokrát se podíváme, že i mimo pohoří máme horu, která je občas nad síly svých návštěvníků. Průvodcem nám bude Daniel Pitek, dobrovolný strážce CHKO České středohoří.

„Po své milované Milešovce se pohybuji takřka denně, protože na jejím úpatí bydlím na samotě u turistické cesty. Milešovka je dlouhé roky vyhlášena jako národní přírodní rezervace, podléhá té nejpřísnější ochraně a zároveň je oblíbeným turistickým cílem.

Jeden jarní podvečer jsem coural po svazích hory, až jsem se došoural přímo na vrchol, kde je historická observatoř a vedle je malá horská osvěžovna. Bylo otevřeno, i když lidí bylo v tuto roční a denní dobu pomálu. Sedl jsem si ke stolu a povídal si s obsluhou. U vedlejšího stolu seděl pán a byl mi nějak povědomý, ale nevěděl jsem, kam jej mám zařadit. Právě proto ale přitahoval můj zrak a jak jsem se na něj díval, tak mi přišel nějak nesvůj a stále si poposedával.

Za chvíli zaplatil a vyrazil k sestupu, neboť se již notně stmívalo. Já jsem vypil svůj čaj a vyrazil jsem též. Po sto metrech jsem narazil na sedící postavu v lesním porostu vedle pěšiny s bolestivou grimasou a vedle o starý buk bylo opřeno kolo. A byl to můj povědomý spolusedící z horské chaty. Zeptal jsem se, co se mu stalo a on mi vysvětlil, že při cestě nahoru upadl a uhodil se o kameny, o které zde není nouze, do kolena.

Nahoře se mu to nějak rozleželo a že nemůže pořádně jít, natož tlačit kolo. Tak jsem vzal kolo, pána jsem podepřel a scházeli jsme se dolů svahem ještě mnohem pomaleji, než jsem se coural nahoru sám. Cesta pomalu uplynula a přes všechny potíže a určitě i dost bolesti jsme se ocitli dole u nás u statku. Zeptal jsem se pana známého-neznámého, kde má auto a on mě šokoval svojí odpovědí. Auto měl v Račicích u Roudnice nad Labem, kde jeho dcera přes den jezdila závody na lodi. Pán se nudil, tak vyrazil na kole na túru a dojel až pod Milešovku. Když už byl pod ní, tak si řekl, že je přeci kus chlapa a vyběhne i nahoru, což se mu stalo osudným. No co naplat? Hodil jsem kolo na korbu mojí staré, dobré, terénní Toyoty, pána jsem posadil vedle sebe a vyrazili jsme.

Pořád mi byl povědomý, ale bylo mi hloupé se jej zeptat, odkud já ho vlastně znám. Když jsme dojeli na místo, tak se mi při loučení představil a já jsem zjistil, že jsem vlastně zachránil ředitele pražské ZOO. Tím hůř pro mě, že to byl ten mediálně nejznámější ředitel, co tam kdy působil.

V druhém příběhu jsme byli celá skupina na vrcholu Milešovky na exkurzi. Přijeli za mnou studenti Fakulty tropického zemědělství z ČZU Suchdol. Přijel jich celý autobus a národnostně to byl snad celý svět. Přesto, že jsem je telefonicky upozorňoval, ať se pořádně obléknou a obují, přijeli jako z tropů. Výstup ještě jakž-takž šel, ale dolů to byla klouzaná se spoustou pádů.

Jedna mladičká a milá černoška zůstala stát ve svahu naprosto ztuhlá, neschopná pohybu a vypadlo z ní, že vidí poprvé v životě sníh. Byla v šoku a sama by se dolů nedostala. Tak jsem šel pod ní, vzal jsem ji na záda a ty nejprudší a nejhorší úseky jsem ji snesl. Dole mi děkovala, jako kdybych jí zachránil život. Byl to pěkný den: někdo poprvé v životě viděl sníh a někdo měl poprvé v životě na zádech milou a krásnou černou holku z Ameriky. Není fajn být strážcem?“

Dan Pitek nám svými dvěma příběhy z Milešovky připomněl, že právě strážci bývají často těmi prvními, kdo se ocitnou u člověka v nouzi v přírodě. V některých případech jde i o život, proto se strážci opakovaně účastní školení první pomoci. Ale přejme jim, aby tyto znalosti v praxi nepotřebovali, nebo aspoň nemoc často. A kam se podíváme dál? Štafeta se na přání Dana vrací zpátky do Litovelského Pomoraví, tentokrát strážci Jaroslavu Spurnému.