Pavel Nedvěd, strážce z Národního parku Šumava, přehodil štafetový kolík ze Šumavy na sever do Českého Švýcarska. To co popisuje, bloudění nebo ztráta návštěvníka v terénu, se i tam stává velmi často, bohužel ne vždy s dobrým koncem. Nepřehledný a členitý terén skal, strží a roklí je pro neznalého návštěvníka velmi zrádný. Nejednou tam převáželi zbloudilé turisty pozdě v noci z míst, kde by je v žádném případě nečekali. Ani v těchto případech ale na to nebyli sami. Pes a jeho nastražené slechy a neomylný čumák místním strážcům v několika případech pomohli. A to byl právě důvod, proč se štafeta posunula k Václavovi Ničovi, nějaká příhoda se psem bude prý určitě zajímavá. Takže už dejme protor Vaškovu vyprávění.
“Národní park České Švýcarsko je z našich NP nejmladší (od roku 2000). Když jsme nastoupili jako profesionální strážci, byli jsme na zkušené v Krkonoších a na Šumavě. Nevím, jak k tomu dospěl náš bývalý vedoucí a kamarád Jiří Marek, ale aniž bychom se s tím někde setkali, pořídili jsme do strážní služby služebního psa. Musím říci, že se nám to velmi osvědčilo. V roce 2001 jsme koupili německého ovčáka od městské policie v Děčíně jako roční štěně. Měl základní výcvik poslušnosti a my jsme mu přidali ještě ekologii. Naučili jsme ho sbírat a přinášet odhozené PET lahve. Střídali jsme se u něho tři psovodi a byl to náš opravdový parťák – kamarád. Bohužel v roce 2010 ve stáří jeho deseti let nám odešel do psího nebe. I když teď již nemáme služebního psa ve stavu národního parku, já a můj kolega Petr Paulíček nadále ve službě své vlastní psy používáme (žádné krmení apod. tedy nedostáváme).
Mě můj pes, belgický ovčák Malinois (alias Míša), při strážní službě pomáhá hned několika způsoby. Má základní výcvik poslušnosti a dovednosti překonávání překážek, ovládá i obranu. Je to pes nebojácné povahy a na povel zaštěká, což se hodí, když je strážce většinu služby sám. Výhodou také je, že při službě s ním návštěvníci rádi navazují kontakt, zejména děti. Běda ale, když potkáme návštěvníka se psem, který není na vodítku. Pes na volno je mým parťákem důrazně upozorněn, že jeho pán porušuje zákonné předpisy. Já nic říkat nemusím, pouze návštěvníkovi poděkuji a upozorním, že má pes být na vodítku. Když je sníh, tahá mě Míša na běžkách. V letní sezóně máme nejraději služby v soutěskách Kamenice. Jízda na lodičce, kde má již svou stálou pozici vpředu jako lodivod, se Míšovi opravdu líbí. 
Jedna příhoda, která se nám stala asi před 8 lety, je také se psem, i když ne služebním. Často se mi vybaví, když se Míšovi podívám do očí. Kolega mi tehdy volal, že zcela v odlehlém prostoru, mimo jakoukoliv stezku, našel uvázaného psa u stromu. Byl uvázán řetězem a tak nakrátko, že sotva mohl pohnout hlavou. Protože se jednalo o bullteriéra, nedovolili jsme si ho sami odvázat a zavolali jsme na pomoc Městskou policii z České Kamenice. Pes byl převezen do útulku, kde strávil více než rok. Nedůvěřoval lidem a byl útočný, mohl si ho převzít pouze zkušený majitel. Podle veterináře byl u toho stromu uvázaný nejméně čtyři dny… Nebyl to jediný pes, kterého jsme předali do útulku, ročně jich bývá kolem pěti.
Tento rok jsme již řešili případ, že zaběhnutý pes spadl ze skály do soutěsky řeky Kamenice. Převozníci ho vytáhli z vody a volali nám, jestli jim s ním můžeme pomoci. Pes spadl asi z 10 metrů naštěstí do hlubší vody. Měl obojek s telefonním číslem, po zavolání si ho šťastná majitelka převzala.”
Tolik tedy Václav Nič, strážce NP České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce, z jehož archívu jsou všechny fotografie použité v příspěvku. I se svým psem Míšou nás zdraví a zvou k návštěvě svého území. Pokud přijedete se svým psem, v národním parku ho mějte vždy na vodítku. Míša si to zkontroluje.
Děkujeme za pěkné povídání. A protože Vašek už šetří síly na důchod, štafetový kolík nehází nijak daleko. Dalším ve strážcovské štafetě se tak stává Radek Studený, vedoucí stráže přírody Libereckého kraje.