Nedokončený cyklovýlet a černoška na zádech

Daniel Pitek, dobrovolný strážce CHKO České středohoří. Foto: R. StudenýVe strážcovské štafetě jsme se už dočetli o několika různých činnostech českých strážců: zachraňování živočichů (konkrétně poštolky a výra), jejich výzkum, ekovýchovná exkurze, kontrola, hledání zbloudilce. Někdy je při tom strážce sám, jindy ve dvou, někdy se psem. Tentokrát se podíváme, že i mimo pohoří máme horu, která je občas nad síly svých návštěvníků. Průvodcem nám bude Daniel Pitek, dobrovolný strážce CHKO České středohoří. Pokračovat ve čtení „Nedokončený cyklovýlet a černoška na zádech“

Našlapaný den strážce Jirky – díl 1.

V neděli bylo pěkně, a tak Jirka ve svém autě vyrazil nainstalovat nový hraničník. A náš objektiv byl u toho. Můžete se tak těšit z některých až překvapivě akčních záběrů!

Našlapaný den strážce Jirky - 1. díl
Našlapaný den strážce Jirky – 1. díl

 

Přírodovědná vycházka s dětmi

Strážce CHKO Litovelské Pomoraví Ondřej Mikulka. Foto: Ota DračkaRadovan Mezera poslal štafetový kolík z Moravského krasu do Litovelského Pomoraví. Dejme proto slovo místnímu dobrovolnému strážci Ondřejovi Mikulkovi.

„Strážce přírody není jen osobou, která kontroluje dodržování zákonů, ale je tu také od toho, aby čas od času ukázal, proč dané území chrání. Dne 13. května 2017 jsem se vypravil se skupinkou dětí a jejich rodiči na putování jarním Litovelským Pomoravím.

Strážce Ondřej Mikulka na exkurzi s dětmi. Foto: archiv O. MikulkyV devět hodin ráno se z Novozámeckých luk zvedá mlha a její poslední zbytky rozpouští jarní slunce, které po dnech netypicky chladného jara věští konečně krásný den. Odtud začíná naše putování lužní krajinou. Po rychlém vzájemném seznámení přichází cesta podél Zámecké Moravy. Starého toku, který byl v minulosti masivně přehrabán těžkou technikou a ještě donedávna nebyl prakticky patrný. Před několika lety byl však upraven zpět do přírodní podoby a dnes je zde možné opět sledovat živočichy a rostliny vodního světa jako např. vzácnou rosničku zelenou.

U lávky přes tok máme první zastávku. Určujeme a povídáme si o rostlinách, které vidíme – silenka bílá, kakost krvavý, hluchavky, pryšce, rožce či růžice ocúnu jesenního. Zde však rychle poznávám, s kým mám tu čest. Některé děti svými otázkami dostávají do rozpaků své rodiče, kteří se zase velmi hbitě obracejí na mne jako strážce. Navíc u starého suchého spadlého dubu se z ničeho nic vytváří hlouček dětí. V tu chvíli mne již holčička rychle popohání, abych na místo přišel i já. Zjišťuji, že zde nejsem již co platný. Malý návštěvník exkurze vysvětluje rozdíly mezi ještěrkou zední a ještěrkou obecnou, která se na padlém kmeni právě vyhřívá. Trochu šokován si říkám, že tohle nebude snadná služba.

Po cestě k přírodní rezervaci Hejtmanka se zastavujeme u několika prohlubní s vodou. Tzv. periodické tůně, jako pozůstatky kdysi vytvořených ramen řek, se naplňují vodou v jarním období jen na pár dní. V těchto dnech se ve zdánlivě mrtvé vodě sem tam mihne nějaký pohyb. Jedná se o vzácné korýše žábronožku sněžní a listonoha jarního. Celý rok čekají ve formě vajíček, než se tůň zaplaví. Během velmi krátké doby se dokážou rozmnožit a naklást další vajíčka. Celý proces se periodicky opakuje jednou za rok. Některá vajíčka dokáží vydržet ve vyschlém bahně až stovky let.

Máme štěstí! Po delším lovení malou síťkou jsem dokázal ulovit několik žábronožek a mohl tak vysvětlit rozdíly mezi jejich pohlavím. V PR Hejtmanka je takových tůní hned několik. Na otázku, proč nejsou některé tůně zaplaveny, musím jen smutně odpovědět, že v posledních letech je to s množstvím vody těžké. Navíc roky trvající necitlivé zásahy do říční krajiny tomu rozhodně nepomohly.

Přes Hejtmanku míříme k divočící Moravě, kde se chystám předvést, jak vlastně vypadá řeka, která nikdy nebyla ovlivněna činností člověka. Jsme na místě a pohledy dětí, které znají řeku jako rovný ohrázovaný kanál, jsou udivující. Všechny zúčastněné však musím krotit, protože již bližší přiblížení k okraji břehu může způsobit, že se celý břeh sesune do vody. Když už se chystám mluvit o rybách v řece, máme dnes již podruhé velké štěstí. Náhle zaslechneme rychle se pohybující hvízdot modrého ledňáčka, který se usadil jako na přehlídce na vyvrácený strom na protějším břehu. Všichni jsou jím natolik omámeni, že mne snad ani nevnímají. Svůj výklad již omezuji jen na odpovědi, protože děti mne nepřestávají šokovat svými otázkami. Musím přiznat, že se při hledání vysvětlení občas i zapotím.

Pro čas oběda jsem si nachystal malé překvapení. Docházíme na skautskou základnu, kde všem sděluji, že oběd bude formou opékání na ohni. Můj tah mi vyšel, protože na očích dětí vidím obrovské nadšení. Při opékání buřtů mám konečně čas vysvětlit, kdo je strážce přírody, co dělá a jak se správně chovat v chráněném území.

Strážce Ondřej Mikulka ukazuje dětem úlovky bezobratlých živočichů z řeky. Foto: archiv O. MikulkyPo obědě přichází další etapa poznávání řeky. Tentokrát však k ní sestupujeme mnohem blíže. Navlékám si neoprenové prsačky a s bentoskou (síťkou na vodní bezobratlé) kráčím do koryta Moravy, kde se pouštím do lovu. Návštěvníci exkurze na mne nevěřícně hledí. Nejspíš si říkají, že žádné ryby tímto způsobem nemohu chytit a že kromě nich přece v řece žádní živočichové nežijí. O to víc jsou překvapeni, když jim do nádob s vodou sklepávám ulovené pošvatky, jepice, chrostíky, měkkýše, pakomáry a další. Jeden z přítomných rodičů poznamená, že po tomhle zážitku už do řeky nikdy plavat nepůjde. Jejich děti si to kupodivu nemyslí, protože se na břehu předhání, kdo uloví více zvířat. Já rodičům vysvětluji, že právě taková voda je známkou čistoty a nezávadnosti pro koupání.

Poté se přesouváme delší trasou do národní přírodní rezervace (NPR) Ramena řeky Moravy. Území, které je chráněno díky unikátní a divoké říční krajině. My se sem vydáváme po stopách bobra. Procházíme podél břehu Malé Vody k bobřímu hradu. Časně jarní květy sněženek a bledulí jsou v tuto dobu již pryč, ale místy ještě dokvétají dymnivky. Vládu nad lužní lesem přebírají kopřivy, a tudíž je cesta lehce divočejší. Konečně jsme na místě, přičemž všichni přítomní pociťují silný zápach. Vysvětluji, že bobra během dne spatříme jen s malou pravděpodobností, protože se jedná o druh s noční aktivitou. Ale castoreum (bobří pižmo) je v této době velmi intenzivní a není pochyb o tom, že od nás bobr není daleko. Tím spíš, když se nacházíme kousek od nory. Bobr je zvíře, které si dokáže krajinu přetvořit ke svému obrazu a několik takových pobytových znaků jako jsou ohryzy, bobří hrad, skluzavky či pachové značky vidíme přímo na místě.

Strážce Ondřej Mikulka na exkurzi s dětmi. Foto: archiv O. MikulkyNa tomto místě exkurze zdánlivě končí. Co by to ale bylo za strážní službu, abych nezjistil, zda k něčemu byla. Na poslední zastávce proto zkouším děti z toho, co si zapamatovali. Jejich pohotové odpovědi ve mně zanechávají dojem dobře odvedené práce a doufám, že jsem jim do budoucna vtiskl pozitivní obraz Litovelského Pomoraví, krajiny divokých vnitrozemských delt a krajiny svého domova.

I tak může vypadat služba strážce přírody. Ačkoliv není tolik akční jako jiné služby, je často výrazně náročnější a věřím, že investice do propagace přírody do budoucna přinese svoje ovoce.“

Těmito slovy se s námi Ondřej Mikulka loučí. A štafeta zůstává na Moravě, když se novým držitelem pomyslného kolíku stává Michal Ulrych, profesionální strážce CHKO Jeseníky. Tak se můžeme těšit na nějakou pěknou horskou příhodu 🙂

Jak strážce Jirka zachránil bobra

Dneska pro vás máme zajímavý příběh, ve kterém Igráček Strážce Jirka zachrání bobra. Víc vám k příběhu nenapíšeme, protože příběh je tentokrát poprvé ztvárněn ve videu. Jeho autorem je Vojta Záhora, alias Zoky. Moc děkujeme za natočení a poskytnutí práv ke zveřejnění 🙂

Pokud vám uniká význam, pusťte si video ještě jednou. Jestli potíže přetrvávají, zkuste postupně následující nápovědy:

  1. Bobr
  2. Bobr staví hráze na potocích
  3. Strážce Jirka přišel zkontrolovat bobra
  4. Bouřka
  5. Liják
  6. Stoupá hladina potoka
  7. Voda se valí přes hráz
  8. Hráz se bortí
  9. Voda odnáší kusy hráze a strhla i bobra
  10. Strážce Jirka zachraňuje bobra z rozbouřeného potoka (pro rejpaly: bobra udeřil do hlavy jeden z valících se kamenů, tak není schopen se zachránit sám)

Noční služba

Strážce přírody Radovan Mezera. Archiv R. Mezery.Radek Studený zachránil výra a poslal nás na opačnou stranu republiky – do Moravského krasu. Pod vedením schopného koordinátora tam působí několik dobrovolných strážců. Jedním z nich je vtipálek a řidič šaliny Radovan Mezera. Radomír si tedy vybral Radovana… Chráněná krajinná oblast Moravský kras patří se svou rozlohou 92 km2 mezi nejmenší chráněné oblasti v naší republice. I přesto, že je tak malá, je zde mnoho problémů, které je potřeba řešit. Dobrovolní strážci jsou proto pro Správu CHKO nepostradatelní. Strážní služby probíhají hlavně během dne, ale občas je třeba zkontrolovat i „noční klid“. A právě o takové noční službě, i když dost neklidné, Radovan vypráví:

„Letos 7. července jsme s dalšími dvěma strážci vyrazili na noční službu. Chtěli jsme se zaměřit hlavně na kontrolu vjezdů aut, nepovolené táboření a uzávěry jeskyní. Noční služby bývají poněkud jiné než denní a mají i zvláštní atmosféru, kdy se projíždí nebo prochází potemnělou krajinou. Byli jsme zvědaví, co nás potká a na jaké nástrahy narazíme. Netušili jsme, že tentokrát to bude hlavně příroda, která vyzkouší naše schopnosti.

První část služby mířila do lokalit Macošská a Ostrovká plošina a do jejich okolí. Sice byl večer, ale na začátku července přeci jen dost světlo. Už při průjezdu lesem se začal zvedat prudký vítr a začalo hustě pršet. Kolega v autě poznamenal, že to ještě moc neprší a že se nic velkého neděje. To neměl říkat. Zahřměly blesky, zapraskaly stromy a začalo krupobití. Projížděli jsme lesem ve snaze uniknout živlům a uvažovali, kde se ukrýt. Hrozilo, že nám kroupy rozbijí čelní sklo nebo na nás spadne strom nebo jeho část. Mnoho času na rozhodování nebylo. Ze zoufalství jsme odbočili k chatě jeskyňářů, kde jsme přečkali nejhorší.

Strážce přírody Jiří Vašíček s kroupami. Foto Radovan Mezera.Po vyjetí z lesa jsme projížděli přes hromadu krup. Kolega trefně poznamenal, že by se hodily zimní pneumatiky. Vzápětí vysvitlo zapadající sluníčko a my jsme předpokládali, že se počasí umoudřilo. Omyl. Neumoudřilo, jenom si dalo přestávku. Po menší svačince jsme pokračovali směrem do Pustého žlebu. Je zde asi 450 jeskyní, délka žlebu je 7,5 km a hloubka je někdy až 100 metrů. Jedeme tedy žlebem, vítr se začíná zvedat, začíná i pršet a my tušíme, že bude potřeba žleb opustit co nejrychleji. Ale nebylo nám to souzeno.

Auto stráže přírody pod spadlým stromem. Archiv R. Mezery.Slyšíme hukot a z prudkých a kolmých strání sjíždějí do silnice spadlé stromy, které nevydržely vítr a podmáčenou půdu. Jedou jak po skluzavce až dolů na cestu, po které se pohybujeme. Kličkujeme mezi kmeny, některé pomocí lan odtahujeme. Dva pracují a jeden kontroluje, jestli se na nás něco neřítí ze tmy. Konečně se probíjíme k Punkevním jeskyním, míříme ke Skalnímu mlýnu a věříme, že jsme z nejhoršího venku. Další omyl, příroda na nás nezapomněla. Přes cestu se zřítil vzrostlý kmen a nebylo v našich silách ho odstranit. Nezbylo, než si zavolat hasiče na pomoc. A to i z důvodu zprůjezdnění silnice k Punkevním jeskyním. Vrátit se zpátky přes Pustý žleb bylo za těchto podmínek vyloučeno. Počkali jsme na příjezd hasičů, kteří strom odstranili. Pak už konečně služba probíhala relativně v poklidném duchu. Po zkontrolování jižní části Moravského krasu jsme tuhle noční strážní službu ve zdraví ukončili kolem třetí hodiny ráno.“

Moravskokraští strážci tedy ve zkoušce nachystané přírodou obstáli. A kam se podíváme příště? Radovan posílá štafetu do Litovelského Pomoraví. Na další příběh se tak můžeme těšit z klávesnice dobrovolného strážce Ondřeje Mikulky.

Slavili jsme Světový den strážců v Moravském krasu

Koutek Malého strážce na oslavách Světového dne strážců na Skalním Mlýně 2017Světový den strážců připadá na 30. červenec. Kdyby se všichni rozhodli jej slavit v tento den nebo o nejbližším víkendu, museli bychom si vybírat, které z akcí se zúčastníme. Naštěstí si strážci z Moravského krasu vybrali úplně jiné datum, a tak jsme za nimi mohli dojet i s naším vybavením. Sešli jsme se už v sobotu večer, ale akce pro veřejnost začala až nedělním ránem (17. září).

Moravskokraští strážci naoslavách Světového dne strážců na Skalním Mlýně 2017Počasí nám moc nepřálo – s výjimkou asi hodiny dopoledne celou dobu pršelo. Přišlo proto asi méně návštěvníků, ale těm jsme mohli nabídnout prostor pod střechou před vchodem do Domu přírody Moravského krasu na Skalním Mlýně. Nachystánu jsme dohromady měli spoustu informací o české i světové stráži přírody, zajímavé ukázky přírodnin i nějaké soutěže.

Hádání činností strážců přírodyMy jsme zejména s dětmi probírali, jaké činnosti čeští strážci přírody dělají. Fotografie nebyly přímo z reálu, scénky byly naaranžovány s naším Igráčkem Strážcem Jirkou.  Někdy bylo snadné poznat, o jakou činnost jde, u některých fotek to byl oříšek i pro rodiče 🙂

Obchůdek Malého strážceSamozřejmě jsme s sebou vzali i věci z našeho e-shopu včetně čerstvé novinky – vystřihovánky auta šumavských strážců. Nabízeli jsme i pár věcí, které (zatím) v e-shopu nejsou. Moravskokraští strážci naoslavách Světového dne strážců na Skalním Mlýně 2017

Místní strážci o akci napsali hezký článek na svých stránkách, tak není potřeba, abychom to my komentovali víc. Děkujeme strážcům za pozvání a všem návštěvníkům za to, že přišli a oslavili náš svátek s námi!

Výří překvapení

Výří překvapení

Radomír Studený s vyléčeným výrem velkým. Foto: Archiv R. StudenéhoŠtafetový kolík dostal Radomír Studený, profesionální strážce přírody při Krajském úřadu Libereckého kraje. Je to tak, i mimo CHKO a NP jsou strážci přírody a my jsme rádi, že ve strážcovské štafetě už máme zastoupené všechny tři typy úřadů, které strážce ustanovují. Radek pro nás popsal svůj zážitek při strážní službě.

„Krajský úřad Libereckého kraje pečuje o přírodní památky, přírodní rezervace a chráněné druhy zvířat a rostlin, které jsou mimo CHKO a národní parky v Libereckém kraji.  V červnu 2014 jsem se proto vydal na kontrolu přírodní památky Kamenný vrch. Je to lesnatý kopec se stovkami velkých mravenčích kup lesních mravenců ve Frýdlantském výběžku. Ze zastávky vlaku Jindřichovice pod Smrkem-Skanzen je třeba ještě kus dojít pěšky. Proto jsem si cestu zkrátil přes pastvinu, nyní bez krav, kde byly nedávno vykopány tůně. Místní zemědělec je osvícený a ví, že voda v krajině je velmi důležitá. A navíc je to dobré napajedlo pro jeho dobytek.

Výr velký zamotaný do ostnatého drátu. Foto: R. StudenýTakto vzniklé tůně lákají mnoho zvířat. Často chráněných. To se potvrdilo i zde. Našel jsem pulce ropuch obecných, skokanů hnědých a čolky obecné. Při cestě k poslední, největší tůni, která byla obehnána drátem, mě však upoutalo něco jiného. Zaregistroval jsem pohyb mezi dráty. Když jsem přišel blíže, tak se ukázalo, že je to velký výr velký visící za křídlo. Drát byl totiž ostnatý, ne klasický kulatý pod proudem, jaký známe z pastvin.

Výři loví v nočních hodinách pomalým klouzavým letem těsně nad zemí, což se tomuto nádhernému samci pravděpodobně stalo osudným. Narazil do ostnatého drátu a zamotal se do jeho ostnů. V obdobných případech čeká na zraněné opeřence pomalé umírání z důvodu zranění či nedostatku potravy a vody.

Byl jsem pěšky a bez potřebného nářadí, tak jsem zavolal do Liberecké záchranné stanice ARCHA. Číslo jsem měl naštěstí uložené v telefonu. Strážci totiž často sami zraněné živočichy nacházejí nebo jim je nosí lidé, kteří strážce znají. Nebylo to tedy poprvé, co jsem služby Archy potřeboval.

Hurá! Pracovnice záchranné stanice má zrovna nedaleko cestu a tak tu za hodinu a půl může být. Musel jsem jí ale napřed popsat místo i nejbližší příjezdovou cestu, aby trefila. I toto má strážce natrénováno, převážně z poskytování informací zbloudilým turistům. Po jejím příjezdu jsme společnými silami sovu vystříhali z drátů a odvezli na vyšetření do Liberce. Z plánované kontroly přírodní památky toho dne tak nebylo nic.

Z rentgenového vyšetření na veterinární klinice v Liberci vyplynulo, že pták sice nemá křídlo zlomené, ale došlo k poškození ramenního kloubu a zpřetrhání vazů a nervů. Navíc první dva dny po vyšetření byl výr velmi vysílený a apatický. „Potravu a tekutiny jsme do něj dostávali s obtížemi. Poté se naštěstí vzpamatoval a nyní už žere s velkou chutí,“ volala mi po několika dnech paní ze záchranné stanice. Diagnóza přesto zněla jasně. Poškozené křídlo se zpřetrhanými vazy a porušenými nervy. Sova nebude moci létat a skončí jako trvale handicapovaná ve voliéře záchranné stanice.

Se zafixovaným křídlem strávil výří samec několik týdnů. Po odstranění obvazů začala sova ale k překvapení ošetřovatelky křídlem hýbat. Zamířila proto do „rozlétávací voliéry“, která slouží k trénování letu rekonvalescentů. Shodou okolností byla nově postavená a výr byl jejím prvním uživatelem. Během dalších týdnů pak začal postupně zdolávat kratší vzdálenosti z bidla na bidlo a zraněné křídlo tím trénovat. Ošetřovatelé se proto rozhodli postavit výra před poslední zkoušku. Když uloví kuře, bude svobodný. A podařilo se.

Zachráněný výr velký před vypuštěním zpět do přírody. Foto: R. StudenýToto všechno mi překotně hlásila do telefonu paní ošetřovatelka. A nabídla mi spolupráci při jeho vypouštění. Nešlo odmítnout. Vyrazili jsme tedy zpět na Frýdlantsko, kde to všechno začalo a já měl tu čest výra vypustit. Navíc dostal frajerský kroužek. Stal se tak živým symbolem toho, že pomoc zvířatům v nouzi má smysl.“

Více fotek si můžete prohlédnout v těchto albech: http://banjiho.rajce.idnes.cz/zachrana_vyra_velkeho/ http://banjiho.rajce.idnes.cz/Vypousteni_uzdraveneho_vyra/  A nás moc těší, že Radek posílá štafetu do Moravského krasu, kde jsme s dobrovolnými strážci strávili minulý víkend moc pěkně při oslavách Světového dne strážců. Co si pro nás připraví dobrovolný strážce Radovan Mezera?

Strážní služba se psem

Strážní služba se psem

Václav Nič a jeho pes Míša

Pavel Nedvěd, strážce z Národního parku Šumava, přehodil štafetový kolík ze Šumavy na sever do Českého Švýcarska. To co popisuje, bloudění nebo ztráta návštěvníka v terénu, se i tam stává velmi často, bohužel ne vždy s dobrým koncem. Nepřehledný a členitý terén skal, strží a roklí je pro neznalého návštěvníka velmi zrádný. Nejednou tam převáželi zbloudilé turisty pozdě v noci z míst, kde by je v žádném případě nečekali. Ani v těchto případech ale na to nebyli sami. Pes a jeho nastražené slechy a neomylný čumák místním strážcům v několika případech pomohli. A to byl právě důvod, proč se štafeta posunula k Václavovi Ničovi, nějaká příhoda se psem bude prý určitě zajímavá. Takže už dejme protor Vaškovu vyprávění.

Qino – služební pes Správy NP České Švýcarsko 2001-2010

Národní park České Švýcarsko je z našich NP nejmladší (od roku 2000). Když jsme nastoupili jako profesionální strážci, byli jsme na zkušené v Krkonoších a na Šumavě. Nevím, jak k tomu dospěl náš bývalý vedoucí a kamarád  Jiří Marek, ale aniž bychom se s tím někde setkali, pořídili jsme do strážní služby služebního psa. Musím říci, že se nám to velmi osvědčilo. V roce 2001 jsme koupili německého ovčáka od městské policie v Děčíně jako roční štěně. Měl základní výcvik poslušnosti a my jsme mu přidali ještě ekologii. Naučili jsme ho sbírat a přinášet odhozené PET lahve. Střídali jsme se u něho tři psovodi a byl to náš opravdový parťák – kamarád. Bohužel v roce 2010 ve stáří jeho deseti let nám odešel do psího nebe. I když teď již nemáme služebního psa ve stavu národního parku, já a můj kolega Petr Paulíček nadále ve službě své vlastní psy používáme (žádné krmení apod. tedy nedostáváme).

Strážní pes MíšaMě můj pes, belgický ovčák Malinois (alias Míša), při strážní službě pomáhá hned několika způsoby. Má základní výcvik poslušnosti a dovednosti překonávání překážek, ovládá i obranu. Je to pes nebojácné povahy a na povel zaštěká, což se hodí, když je strážce většinu služby sám. Výhodou také je, že při službě s ním návštěvníci rádi navazují kontakt, zejména děti. Běda ale, když potkáme návštěvníka se psem, který není na vodítku. Pes na volno je mým parťákem důrazně upozorněn, že jeho pán porušuje zákonné předpisy. Já nic říkat nemusím, pouze návštěvníkovi poděkuji a upozorním, že má pes být na vodítku. Když je sníh, tahá mě Míša na běžkách. V letní sezóně máme nejraději služby v soutěskách Kamenice. Jízda na lodičce, kde má již svou stálou pozici vpředu jako lodivod, se Míšovi opravdu líbí. Strážní pes Míša

Jedna příhoda, která se nám stala asi před 8 lety, je také se psem, i když ne služebním. Často se mi vybaví, když se Míšovi podívám do očí. Kolega mi tehdy volal, že zcela v odlehlém prostoru, mimo jakoukoliv stezku, našel uvázaného psa u stromu. Byl uvázán řetězem a tak nakrátko, že sotva mohl pohnout hlavou. Protože se jednalo o bullteriéra, nedovolili jsme si ho sami odvázat a zavolali jsme na pomoc Městskou policii z České Kamenice. Pes byl převezen do útulku, kde strávil více než rok. Nedůvěřoval lidem a byl útočný, mohl si ho převzít pouze zkušený majitel. Podle veterináře byl u toho stromu uvázaný nejméně čtyři dny… Nebyl to jediný pes, kterého jsme předali do útulku, ročně jich bývá kolem pěti.

Tento rok jsme již řešili případ, že zaběhnutý pes spadl ze skály do soutěsky řeky Kamenice. Převozníci ho vytáhli z vody a volali nám, jestli jim s ním můžeme pomoci. Pes spadl asi z 10 metrů naštěstí do hlubší vody. Měl obojek s telefonním číslem, po zavolání si ho šťastná majitelka převzala.“

Míša - psí strážce NP České ŠvýcarskoTolik tedy Václav Nič, strážce NP České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce, z jehož archívu jsou všechny fotografie použité v příspěvku. I se svým psem Míšou nás zdraví a zvou k návštěvě svého území. Pokud přijedete se svým psem, v národním parku ho mějte vždy na vodítku. Míša si to zkontroluje.

Děkujeme za pěkné povídání. A protože Vašek už šetří síly na důchod, štafetový kolík nehází nijak daleko. Dalším ve strážcovské štafetě se tak stává Radek Studený, vedoucí stráže přírody Libereckého kraje.