Archiv rubriky: Štafeta

Nedokončený cyklovýlet a černoška na zádech

Nedokončený cyklovýlet a černoška na zádech

Daniel Pitek, dobrovolný strážce CHKO České středohoří. Foto: R. StudenýVe strážcovské štafetě jsme se už dočetli o několika různých činnostech českých strážců: zachraňování živočichů (konkrétně poštolky a výra), jejich výzkum, ekovýchovná exkurze, kontrola, hledání zbloudilce. Někdy je při tom strážce sám, jindy ve dvou, někdy se psem. Tentokrát se podíváme, že i mimo pohoří máme horu, která je občas nad síly svých návštěvníků. Průvodcem nám bude Daniel Pitek, dobrovolný strážce CHKO České středohoří.

„Po své milované Milešovce se pohybuji takřka denně, protože na jejím úpatí bydlím na samotě u turistické cesty. Milešovka je dlouhé roky vyhlášena jako národní přírodní rezervace, podléhá té nejpřísnější ochraně a zároveň je oblíbeným turistickým cílem.

Jeden jarní podvečer jsem coural po svazích hory, až jsem se došoural přímo na vrchol, kde je historická observatoř a vedle je malá horská osvěžovna. Bylo otevřeno, i když lidí bylo v tuto roční a denní dobu pomálu. Sedl jsem si ke stolu a povídal si s obsluhou. U vedlejšího stolu seděl pán a byl mi nějak povědomý, ale nevěděl jsem, kam jej mám zařadit. Právě proto ale přitahoval můj zrak a jak jsem se na něj díval, tak mi přišel nějak nesvůj a stále si poposedával.

Za chvíli zaplatil a vyrazil k sestupu, neboť se již notně stmívalo. Já jsem vypil svůj čaj a vyrazil jsem též. Po sto metrech jsem narazil na sedící postavu v lesním porostu vedle pěšiny s bolestivou grimasou a vedle o starý buk bylo opřeno kolo. A byl to můj povědomý spolusedící z horské chaty. Zeptal jsem se, co se mu stalo a on mi vysvětlil, že při cestě nahoru upadl a uhodil se o kameny, o které zde není nouze, do kolena.

strážce CHKO České středohoří Daniel Pitek. Foto Ota DračkaNahoře se mu to nějak rozleželo a že nemůže pořádně jít, natož tlačit kolo. Tak jsem vzal kolo, pána jsem podepřel a scházeli jsme se dolů svahem ještě mnohem pomaleji, než jsem se coural nahoru sám. Cesta pomalu uplynula a přes všechny potíže a určitě i dost bolesti jsme se ocitli dole u nás u statku. Zeptal jsem se pana známého-neznámého, kde má auto a on mě šokoval svojí odpovědí. Auto měl v Račicích u Roudnice nad Labem, kde jeho dcera přes den jezdila závody na lodi. Pán se nudil, tak vyrazil na kole na túru a dojel až pod Milešovku. Když už byl pod ní, tak si řekl, že je přeci kus chlapa a vyběhne i nahoru, což se mu stalo osudným. No co naplat? Hodil jsem kolo na korbu mojí staré, dobré, terénní Toyoty, pána jsem posadil vedle sebe a vyrazili jsme.

Pořád mi byl povědomý, ale bylo mi hloupé se jej zeptat, odkud já ho vlastně znám. Když jsme dojeli na místo, tak se mi při loučení představil a já jsem zjistil, že jsem vlastně zachránil ředitele pražské ZOO. Tím hůř pro mě, že to byl ten mediálně nejznámější ředitel, co tam kdy působil.

V druhém příběhu jsme byli celá skupina na vrcholu Milešovky na exkurzi. Přijeli za mnou studenti Fakulty tropického zemědělstvíČZU Suchdol. Přijel jich celý autobus a národnostně to byl snad celý svět. Přesto, že jsem je telefonicky upozorňoval, ať se pořádně obléknou a obují, přijeli jako z tropů. Výstup ještě jakž-takž šel, ale dolů to byla klouzaná se spoustou pádů.

Jedna mladičká a milá černoška zůstala stát ve svahu naprosto ztuhlá, neschopná pohybu a vypadlo z ní, že vidí poprvé v životě sníh. Byla v šoku a sama by se dolů nedostala. Tak jsem šel pod ní, vzal jsem ji na záda a ty nejprudší a nejhorší úseky jsem ji snesl. Dole mi děkovala, jako kdybych jí zachránil život. Byl to pěkný den: někdo poprvé v životě viděl sníh a někdo měl poprvé v životě na zádech milou a krásnou černou holku z Ameriky. Není fajn být strážcem?“

Dan Pitek nám svými dvěma příběhy z Milešovky připomněl, že právě strážci bývají často těmi prvními, kdo se ocitnou u člověka v nouzi v přírodě. V některých případech jde i o život, proto se strážci opakovaně účastní školení první pomoci. Ale přejme jim, aby tyto znalosti v praxi nepotřebovali, nebo aspoň nemoc často. A kam se podíváme dál? Štafeta se na přání Dana vrací zpátky do Litovelského Pomoraví, tentokrát strážci Jaroslavu Spurnému.

Kam se schoval tetřívek?

Kam se schoval tetřívek?

Strážce CHKO Jeseníky Michal Ulrych. Foto: Archiv M. UlrychaOndřej Mikulka nás od svých osvětových aktivit v Litovelském Pomoraví poslal do Jeseníků. Zdejší strážce Michal Ulrych nás pro změnu vezme na průzkum výskytu tetřívka obecného. Jestli si myslíte, že to bude nuda, nechte se vyvést z omylu na následujících řádcích. Tak jak to tehdy bylo, Michale?

„Kromě poskytování informací návštěvníkům, kontrolní činnosti, průvodcování či pomoci při záchraně živočichů – nejčastěji netopýrů, dravců, sov a čápů strážce přírody významně pomáhá i při monitoringu výskytu ohrožených druhů zvířat a rostlin. Jednou z akcí, která se už v Jeseníkách bohužel nekoná, byl i monitoring tetřívka obecného. Píšu bohužel, protože tento vzácný pták se tu již nevyskytuje a v rámci České republiky se s ním lze setkat již jen na několika málo místech, například v Krušných horách.

Ale zpět k samotné události, o níž bych rád vyprávěl. Akce na hledání tetřívka probíhala téměř každý rok, většinou v režii ornitologů, ale vzhledem ke špatným výsledkům v uplynulých letech byli tentokrát požádáni o pomoc i další pracovníci Správy CHKO Jeseníky, včetně mne a členů dobrovolné stráže přírody. Nejlepší období pro sledování je tok, tedy jarní námluvy, které u tetřívka probíhají zhruba od konce března, když mizí sníh a objevují se loňské trávníky.

Jedno březnové odpoledne jsme si rozdělili lokality podle mapy výskytu v minulosti, kolega ornitolog provedl školení, které zahrnuje seznámení účastníků se zvyky tetřívka a jeho pobytovými znaky. Dva kolegové a já jsme dostali přidělen druhý nejvyšší moravský kopec, který se jmenuje Vysoká hole (1465 m n. m.) a jeho blízké okolí – Břidličnou horu a Větrnou louku. Naší základnou se stala bouda na vrcholu, kde končí elektrický kabel z Ovčárny. Za 2. světové války zde nacistická Luftwaffe vybudovala radarovou základnu a přívod elektřiny se zde od té doby udržuje, bouda slouží jako měřící bod ČEZ, a. s., a je zde umístěn převaděč Integrovaného záchranného systému Moravskoslezského kraje. To sice možná trochu odbočuju, ale pro tento příběh je významné, že je bouda elektrifikována.

Petrovy kameny a vysílač na Pradědu. Foto archiv M. UlrychaOdpoledne jsme vyrazili z Ovčárny po zbytcích sněhu na vrchol, i když v případě tohoto kopce se příliš o vrcholu hovořit nedá. Jedná se spíše o rozsáhlou stolovou horu s přirozeným bezlesím, což tetřívkům vyhovuje. Byl krásný jasný večer a obloha se brzo rozsvítila miliardou hvězd. Na západě pod námi zářil Šumperk, na jihu oranžová čára v místě, kde leží Olomouc. Nejjasnější ovšem byla světla vysílače na vrcholu Pradědu, jako by se jich dalo dotknout, stačí natáhnout ruku…

Vzhledem k tomu, že jsme museli být před svítáním na určených místech, šli jsme spát velmi brzo s budíkem na 2:30. Noc byla krátká, probuzení do totální tmy, čaj do termosky a hurá do akce. Venku bylo poněkud větrno, ale světla na východě jasně zářila. Jen co jsme obešli boudu, bylo vše rázem jinak. Od západu šla bouřka, celý obzor se klikatil blesky. Šumperk a okolí zmizel v obrovském kotli mlhy. Pohled naprosto dechberoucí, už jsem nikdy nic podobného neviděl. Mlha, do které bohové posílají jeden blesk za druhým. Kolega Miloš, nejstarší a tudíž nejzkušenější z nás, prohlásil, že tohle nemá zapotřebí a vrátil se do boudy. Jindra a já, nerozvážní mladíci, natěšení na tetřívčí bublání, jsme do té sloty vyrazili. Jindra po hřebenovce na jih – směr Velký Máj – Jelení studánka, já na historické tokaniště nad Medvědím dolem.

Vysoká Hole za pěkného počasí. Foto: archiv M. Ulrycha

Ušel jsem sotva 200 metrů za horizont, když tu se náhle kotel mlhy zvedl a já byl doslova pohlcen a polapen. Ta mlha byla tak hustá, že by ji záviděl i Rákosníček a jeho rybník. Nebylo vidět prostě vůbec nic.
Ještě jsem chvíli klopýtal mezi vřesy, občas jsem se zamotal do horského smrčku, až jsem nakonec zapadl do nějakého výmolu. Jasná noc se proměnila v mrazivé peklo. Vítr skučel, blesky létaly a do toho se spustil liják. Ale ne ledajaký liják. V těchto místech na horách, kde vítr obléká vrcholy a hřebeny, déšť nepadá shora, nýbrž je unášen větrem, takže si připadáte jako v myčce na auta. Prší prostě ze všech stran. Horizontálně. Po hodině choulení v dolíku mi došlo, že dnes žádného tetřívka neuslyším. Žádné bublání, kodrcání a pšoukání, jak popisují tetřívčí tok ti, co měli to štěstí ho zažít. Jen vichr a hrom. Vydal jsem se zpět k boudě, nebo alespoň směrem, kterým jsem ji tušil. Po nekonečných minutách jsem narazil na skálu. Co tu, zatraceně, dělá skála? Petrovy kameny jsou přece kilometr daleko. Byl to betonový základ radaru Würzburg Riese ze 2. světové války! Teď jsem se již mohl lépe zorientovat, po chvíli jsem došel na hřebenovku a tyčové značení.  Po 150 metrech jsem dosáhl tepla, sucha a bezpečí. Nebo jsem si to alespoň myslel.

Vysoká Hole za pěkného počasí. Foto: archiv M. Ulrycha

V boudě jsem našel jen Miloše, který kupodivu nespal. Bouře mezitím ještě zesílila, plechová střecha dělala neskutečný kravál. Otočil jsem se ve dveřích a šel hledat Jindru. Naštěstí mi po chvíli odpověděl na volání. Mezi jednotlivými blesky a poryvy větru bylo relativně ticho. Pár minut zpět do boudy se zdálo jako plavba v rozbouřeném moři. Kličkování mezi blesky. Běžet nešlo. Vítr nás strhával ze stezky, nedalo se jít rovně. Naštěstí tyče dobře posloužily, i když vzdálenost mezi nimi se zdála strašně velká. Když jsme dosáhli přístřeší, bouda praskala, plechy na střeše mlátily a bouřka řvala. Světlo, tma, světlo, tma, světlo, tma. Mysleli jsme, že horší už to být nemůže, když v tom udeřil blesk přímo do nás. Asi si říkáte, jak jsme to v tom kraválu poznali? Jednoduše. Blesky šlehaly ze zásuvek. Bíložlutý plamen asi půl metru dlouhý. Bylo jich několik, možná desítky. Přesně nevím. Další hodinu jsme strávili smotaní u protější zdi s křečovitě zavřenýma očima a ukazováčky nacpanými do uší. Jak už to u bouřek bývá, jak náhle přišla, tak i odešla. Najednou prostě bylo ticho. Jen vítr. Rozednilo se, my jsme se sbalili a šli to domů dospat.

Podobné akce zažíváme několikrát ročně, ale žádná noc nebyla jako tahle. Tetřívka obecného se tenkrát nikomu pozorovat nepodařilo. Možná to bylo jen tím špatným počasím, ale i později bylo konstatováno, že v Jeseníkách už tohoto vzácného ptáka nemáme. Svůj významný vliv má i člověk a jeho zimní sportovní aktivity, což se plachému tetřívku vůbec nelíbí.  Stejný je i případ tetřeva hlušce. Člověk by se měl v přírodě chovat pokorně. Svým konáním může způsobit mnoho škod, navíc v tomto unikátním biotopu, který je vyhlášen jako národní přírodní rezervace, platí nařízení, které umožňuje pohyb pouze po turisticky značených stezkách. Respektování zákona by mělo napomoci k návratu těchto vzácných ptáků na místa, která jim vždy patřila.“

Michal ještě posílá odkaz na bublání tokajících tetřívků a další zajímavosti nejen o nich na stránce Českého rozhlasu. Tak nevíme, jestli vám přát, ať něco podobného někdy zažijete také. Ale kdyby, tak vám hlavně přejeme, ať to přežijete ve zdraví stejně jako Michal s Jindrou a Milošem. A jestli se to povede, příště se podíváme do Českého středohoří.

 

Přírodovědná vycházka s dětmi

Přírodovědná vycházka s dětmi

Strážce CHKO Litovelské Pomoraví Ondřej Mikulka. Foto: Ota DračkaRadovan Mezera poslal štafetový kolík z Moravského krasu do Litovelského Pomoraví. Dejme proto slovo místnímu dobrovolnému strážci Ondřejovi Mikulkovi.

„Strážce přírody není jen osobou, která kontroluje dodržování zákonů, ale je tu také od toho, aby čas od času ukázal, proč dané území chrání. Dne 13. května 2017 jsem se vypravil se skupinkou dětí a jejich rodiči na putování jarním Litovelským Pomoravím.

Strážce Ondřej Mikulka na exkurzi s dětmi. Foto: archiv O. MikulkyV devět hodin ráno se z Novozámeckých luk zvedá mlha a její poslední zbytky rozpouští jarní slunce, které po dnech netypicky chladného jara věští konečně krásný den. Odtud začíná naše putování lužní krajinou. Po rychlém vzájemném seznámení přichází cesta podél Zámecké Moravy. Starého toku, který byl v minulosti masivně přehrabán těžkou technikou a ještě donedávna nebyl prakticky patrný. Před několika lety byl však upraven zpět do přírodní podoby a dnes je zde možné opět sledovat živočichy a rostliny vodního světa jako např. vzácnou rosničku zelenou.

U lávky přes tok máme první zastávku. Určujeme a povídáme si o rostlinách, které vidíme – silenka bílá, kakost krvavý, hluchavky, pryšce, rožce či růžice ocúnu jesenního. Zde však rychle poznávám, s kým mám tu čest. Některé děti svými otázkami dostávají do rozpaků své rodiče, kteří se zase velmi hbitě obracejí na mne jako strážce. Navíc u starého suchého spadlého dubu se z ničeho nic vytváří hlouček dětí. V tu chvíli mne již holčička rychle popohání, abych na místo přišel i já. Zjišťuji, že zde nejsem již co platný. Malý návštěvník exkurze vysvětluje rozdíly mezi ještěrkou zední a ještěrkou obecnou, která se na padlém kmeni právě vyhřívá. Trochu šokován si říkám, že tohle nebude snadná služba.

Po cestě k přírodní rezervaci Hejtmanka se zastavujeme u několika prohlubní s vodou. Tzv. periodické tůně, jako pozůstatky kdysi vytvořených ramen řek, se naplňují vodou v jarním období jen na pár dní. V těchto dnech se ve zdánlivě mrtvé vodě sem tam mihne nějaký pohyb. Jedná se o vzácné korýše žábronožku sněžní a listonoha jarního. Celý rok čekají ve formě vajíček, než se tůň zaplaví. Během velmi krátké doby se dokážou rozmnožit a naklást další vajíčka. Celý proces se periodicky opakuje jednou za rok. Některá vajíčka dokáží vydržet ve vyschlém bahně až stovky let.

Máme štěstí! Po delším lovení malou síťkou jsem dokázal ulovit několik žábronožek a mohl tak vysvětlit rozdíly mezi jejich pohlavím. V PR Hejtmanka je takových tůní hned několik. Na otázku, proč nejsou některé tůně zaplaveny, musím jen smutně odpovědět, že v posledních letech je to s množstvím vody těžké. Navíc roky trvající necitlivé zásahy do říční krajiny tomu rozhodně nepomohly.

Přes Hejtmanku míříme k divočící Moravě, kde se chystám předvést, jak vlastně vypadá řeka, která nikdy nebyla ovlivněna činností člověka. Jsme na místě a pohledy dětí, které znají řeku jako rovný ohrázovaný kanál, jsou udivující. Všechny zúčastněné však musím krotit, protože již bližší přiblížení k okraji břehu může způsobit, že se celý břeh sesune do vody. Když už se chystám mluvit o rybách v řece, máme dnes již podruhé velké štěstí. Náhle zaslechneme rychle se pohybující hvízdot modrého ledňáčka, který se usadil jako na přehlídce na vyvrácený strom na protějším břehu. Všichni jsou jím natolik omámeni, že mne snad ani nevnímají. Svůj výklad již omezuji jen na odpovědi, protože děti mne nepřestávají šokovat svými otázkami. Musím přiznat, že se při hledání vysvětlení občas i zapotím.

Pro čas oběda jsem si nachystal malé překvapení. Docházíme na skautskou základnu, kde všem sděluji, že oběd bude formou opékání na ohni. Můj tah mi vyšel, protože na očích dětí vidím obrovské nadšení. Při opékání buřtů mám konečně čas vysvětlit, kdo je strážce přírody, co dělá a jak se správně chovat v chráněném území.

Strážce Ondřej Mikulka ukazuje dětem úlovky bezobratlých živočichů z řeky. Foto: archiv O. MikulkyPo obědě přichází další etapa poznávání řeky. Tentokrát však k ní sestupujeme mnohem blíže. Navlékám si neoprenové prsačky a s bentoskou (síťkou na vodní bezobratlé) kráčím do koryta Moravy, kde se pouštím do lovu. Návštěvníci exkurze na mne nevěřícně hledí. Nejspíš si říkají, že žádné ryby tímto způsobem nemohu chytit a že kromě nich přece v řece žádní živočichové nežijí. O to víc jsou překvapeni, když jim do nádob s vodou sklepávám ulovené pošvatky, jepice, chrostíky, měkkýše, pakomáry a další. Jeden z přítomných rodičů poznamená, že po tomhle zážitku už do řeky nikdy plavat nepůjde. Jejich děti si to kupodivu nemyslí, protože se na břehu předhání, kdo uloví více zvířat. Já rodičům vysvětluji, že právě taková voda je známkou čistoty a nezávadnosti pro koupání.

Poté se přesouváme delší trasou do národní přírodní rezervace (NPR) Ramena řeky Moravy. Území, které je chráněno díky unikátní a divoké říční krajině. My se sem vydáváme po stopách bobra. Procházíme podél břehu Malé Vody k bobřímu hradu. Časně jarní květy sněženek a bledulí jsou v tuto dobu již pryč, ale místy ještě dokvétají dymnivky. Vládu nad lužní lesem přebírají kopřivy, a tudíž je cesta lehce divočejší. Konečně jsme na místě, přičemž všichni přítomní pociťují silný zápach. Vysvětluji, že bobra během dne spatříme jen s malou pravděpodobností, protože se jedná o druh s noční aktivitou. Ale castoreum (bobří pižmo) je v této době velmi intenzivní a není pochyb o tom, že od nás bobr není daleko. Tím spíš, když se nacházíme kousek od nory. Bobr je zvíře, které si dokáže krajinu přetvořit ke svému obrazu a několik takových pobytových znaků jako jsou ohryzy, bobří hrad, skluzavky či pachové značky vidíme přímo na místě.

Strážce Ondřej Mikulka na exkurzi s dětmi. Foto: archiv O. MikulkyNa tomto místě exkurze zdánlivě končí. Co by to ale bylo za strážní službu, abych nezjistil, zda k něčemu byla. Na poslední zastávce proto zkouším děti z toho, co si zapamatovali. Jejich pohotové odpovědi ve mně zanechávají dojem dobře odvedené práce a doufám, že jsem jim do budoucna vtiskl pozitivní obraz Litovelského Pomoraví, krajiny divokých vnitrozemských delt a krajiny svého domova.

I tak může vypadat služba strážce přírody. Ačkoliv není tolik akční jako jiné služby, je často výrazně náročnější a věřím, že investice do propagace přírody do budoucna přinese svoje ovoce.“

Těmito slovy se s námi Ondřej Mikulka loučí. A štafeta zůstává na Moravě, když se novým držitelem pomyslného kolíku stává Michal Ulrych, profesionální strážce CHKO Jeseníky. Tak se můžeme těšit na nějakou pěknou horskou příhodu 🙂

Noční služba

Noční služba

Strážce přírody Radovan Mezera. Archiv R. Mezery.Radek Studený zachránil výra a poslal nás na opačnou stranu republiky – do Moravského krasu. Pod vedením schopného koordinátora tam působí několik dobrovolných strážců. Jedním z nich je vtipálek a řidič šaliny Radovan Mezera. Radomír si tedy vybral Radovana… Chráněná krajinná oblast Moravský kras patří se svou rozlohou 92 km2 mezi nejmenší chráněné oblasti v naší republice. I přesto, že je tak malá, je zde mnoho problémů, které je potřeba řešit. Dobrovolní strážci jsou proto pro Správu CHKO nepostradatelní. Strážní služby probíhají hlavně během dne, ale občas je třeba zkontrolovat i „noční klid“. A právě o takové noční službě, i když dost neklidné, Radovan vypráví:

„Letos 7. července jsme s dalšími dvěma strážci vyrazili na noční službu. Chtěli jsme se zaměřit hlavně na kontrolu vjezdů aut, nepovolené táboření a uzávěry jeskyní. Noční služby bývají poněkud jiné než denní a mají i zvláštní atmosféru, kdy se projíždí nebo prochází potemnělou krajinou. Byli jsme zvědaví, co nás potká a na jaké nástrahy narazíme. Netušili jsme, že tentokrát to bude hlavně příroda, která vyzkouší naše schopnosti.

První část služby mířila do lokalit Macošská a Ostrovká plošina a do jejich okolí. Sice byl večer, ale na začátku července přeci jen dost světlo. Už při průjezdu lesem se začal zvedat prudký vítr a začalo hustě pršet. Kolega v autě poznamenal, že to ještě moc neprší a že se nic velkého neděje. To neměl říkat. Zahřměly blesky, zapraskaly stromy a začalo krupobití. Projížděli jsme lesem ve snaze uniknout živlům a uvažovali, kde se ukrýt. Hrozilo, že nám kroupy rozbijí čelní sklo nebo na nás spadne strom nebo jeho část. Mnoho času na rozhodování nebylo. Ze zoufalství jsme odbočili k chatě jeskyňářů, kde jsme přečkali nejhorší.

Strážce přírody Jiří Vašíček s kroupami. Foto Radovan Mezera.Po vyjetí z lesa jsme projížděli přes hromadu krup. Kolega trefně poznamenal, že by se hodily zimní pneumatiky. Vzápětí vysvitlo zapadající sluníčko a my jsme předpokládali, že se počasí umoudřilo. Omyl. Neumoudřilo, jenom si dalo přestávku. Po menší svačince jsme pokračovali směrem do Pustého žlebu. Je zde asi 450 jeskyní, délka žlebu je 7,5 km a hloubka je někdy až 100 metrů. Jedeme tedy žlebem, vítr se začíná zvedat, začíná i pršet a my tušíme, že bude potřeba žleb opustit co nejrychleji. Ale nebylo nám to souzeno.

Auto stráže přírody pod spadlým stromem. Archiv R. Mezery.Slyšíme hukot a z prudkých a kolmých strání sjíždějí do silnice spadlé stromy, které nevydržely vítr a podmáčenou půdu. Jedou jak po skluzavce až dolů na cestu, po které se pohybujeme. Kličkujeme mezi kmeny, některé pomocí lan odtahujeme. Dva pracují a jeden kontroluje, jestli se na nás něco neřítí ze tmy. Konečně se probíjíme k Punkevním jeskyním, míříme ke Skalnímu mlýnu a věříme, že jsme z nejhoršího venku. Další omyl, příroda na nás nezapomněla. Přes cestu se zřítil vzrostlý kmen a nebylo v našich silách ho odstranit. Nezbylo, než si zavolat hasiče na pomoc. A to i z důvodu zprůjezdnění silnice k Punkevním jeskyním. Vrátit se zpátky přes Pustý žleb bylo za těchto podmínek vyloučeno. Počkali jsme na příjezd hasičů, kteří strom odstranili. Pak už konečně služba probíhala relativně v poklidném duchu. Po zkontrolování jižní části Moravského krasu jsme tuhle noční strážní službu ve zdraví ukončili kolem třetí hodiny ráno.“

Moravskokraští strážci tedy ve zkoušce nachystané přírodou obstáli. A kam se podíváme příště? Radovan posílá štafetu do Litovelského Pomoraví. Na další příběh se tak můžeme těšit z klávesnice dobrovolného strážce Ondřeje Mikulky.

Výří překvapení

Výří překvapení

Radomír Studený s vyléčeným výrem velkým. Foto: Archiv R. StudenéhoŠtafetový kolík dostal Radomír Studený, profesionální strážce přírody při Krajském úřadu Libereckého kraje. Je to tak, i mimo CHKO a NP jsou strážci přírody a my jsme rádi, že ve strážcovské štafetě už máme zastoupené všechny tři typy úřadů, které strážce ustanovují. Radek pro nás popsal svůj zážitek při strážní službě.

„Krajský úřad Libereckého kraje pečuje o přírodní památky, přírodní rezervace a chráněné druhy zvířat a rostlin, které jsou mimo CHKO a národní parky v Libereckém kraji.  V červnu 2014 jsem se proto vydal na kontrolu přírodní památky Kamenný vrch. Je to lesnatý kopec se stovkami velkých mravenčích kup lesních mravenců ve Frýdlantském výběžku. Ze zastávky vlaku Jindřichovice pod Smrkem-Skanzen je třeba ještě kus dojít pěšky. Proto jsem si cestu zkrátil přes pastvinu, nyní bez krav, kde byly nedávno vykopány tůně. Místní zemědělec je osvícený a ví, že voda v krajině je velmi důležitá. A navíc je to dobré napajedlo pro jeho dobytek.

Výr velký zamotaný do ostnatého drátu. Foto: R. StudenýTakto vzniklé tůně lákají mnoho zvířat. Často chráněných. To se potvrdilo i zde. Našel jsem pulce ropuch obecných, skokanů hnědých a čolky obecné. Při cestě k poslední, největší tůni, která byla obehnána drátem, mě však upoutalo něco jiného. Zaregistroval jsem pohyb mezi dráty. Když jsem přišel blíže, tak se ukázalo, že je to velký výr velký visící za křídlo. Drát byl totiž ostnatý, ne klasický kulatý pod proudem, jaký známe z pastvin.

Výři loví v nočních hodinách pomalým klouzavým letem těsně nad zemí, což se tomuto nádhernému samci pravděpodobně stalo osudným. Narazil do ostnatého drátu a zamotal se do jeho ostnů. V obdobných případech čeká na zraněné opeřence pomalé umírání z důvodu zranění či nedostatku potravy a vody.

Byl jsem pěšky a bez potřebného nářadí, tak jsem zavolal do Liberecké záchranné stanice ARCHA. Číslo jsem měl naštěstí uložené v telefonu. Strážci totiž často sami zraněné živočichy nacházejí nebo jim je nosí lidé, kteří strážce znají. Nebylo to tedy poprvé, co jsem služby Archy potřeboval.

Hurá! Pracovnice záchranné stanice má zrovna nedaleko cestu a tak tu za hodinu a půl může být. Musel jsem jí ale napřed popsat místo i nejbližší příjezdovou cestu, aby trefila. I toto má strážce natrénováno, převážně z poskytování informací zbloudilým turistům. Po jejím příjezdu jsme společnými silami sovu vystříhali z drátů a odvezli na vyšetření do Liberce. Z plánované kontroly přírodní památky toho dne tak nebylo nic.

Z rentgenového vyšetření na veterinární klinice v Liberci vyplynulo, že pták sice nemá křídlo zlomené, ale došlo k poškození ramenního kloubu a zpřetrhání vazů a nervů. Navíc první dva dny po vyšetření byl výr velmi vysílený a apatický. „Potravu a tekutiny jsme do něj dostávali s obtížemi. Poté se naštěstí vzpamatoval a nyní už žere s velkou chutí,“ volala mi po několika dnech paní ze záchranné stanice. Diagnóza přesto zněla jasně. Poškozené křídlo se zpřetrhanými vazy a porušenými nervy. Sova nebude moci létat a skončí jako trvale handicapovaná ve voliéře záchranné stanice.

Se zafixovaným křídlem strávil výří samec několik týdnů. Po odstranění obvazů začala sova ale k překvapení ošetřovatelky křídlem hýbat. Zamířila proto do „rozlétávací voliéry“, která slouží k trénování letu rekonvalescentů. Shodou okolností byla nově postavená a výr byl jejím prvním uživatelem. Během dalších týdnů pak začal postupně zdolávat kratší vzdálenosti z bidla na bidlo a zraněné křídlo tím trénovat. Ošetřovatelé se proto rozhodli postavit výra před poslední zkoušku. Když uloví kuře, bude svobodný. A podařilo se.

Zachráněný výr velký před vypuštěním zpět do přírody. Foto: R. StudenýToto všechno mi překotně hlásila do telefonu paní ošetřovatelka. A nabídla mi spolupráci při jeho vypouštění. Nešlo odmítnout. Vyrazili jsme tedy zpět na Frýdlantsko, kde to všechno začalo a já měl tu čest výra vypustit. Navíc dostal frajerský kroužek. Stal se tak živým symbolem toho, že pomoc zvířatům v nouzi má smysl.“

Více fotek si můžete prohlédnout v těchto albech: http://banjiho.rajce.idnes.cz/zachrana_vyra_velkeho/ http://banjiho.rajce.idnes.cz/Vypousteni_uzdraveneho_vyra/  A nás moc těší, že Radek posílá štafetu do Moravského krasu, kde jsme s dobrovolnými strážci strávili minulý víkend moc pěkně při oslavách Světového dne strážců. Co si pro nás připraví dobrovolný strážce Radovan Mezera?

Strážní služba se psem

Strážní služba se psem

Václav Nič a jeho pes Míša

Pavel Nedvěd, strážce z Národního parku Šumava, přehodil štafetový kolík ze Šumavy na sever do Českého Švýcarska. To co popisuje, bloudění nebo ztráta návštěvníka v terénu, se i tam stává velmi často, bohužel ne vždy s dobrým koncem. Nepřehledný a členitý terén skal, strží a roklí je pro neznalého návštěvníka velmi zrádný. Nejednou tam převáželi zbloudilé turisty pozdě v noci z míst, kde by je v žádném případě nečekali. Ani v těchto případech ale na to nebyli sami. Pes a jeho nastražené slechy a neomylný čumák místním strážcům v několika případech pomohli. A to byl právě důvod, proč se štafeta posunula k Václavovi Ničovi, nějaká příhoda se psem bude prý určitě zajímavá. Takže už dejme protor Vaškovu vyprávění.

Qino – služební pes Správy NP České Švýcarsko 2001-2010

Národní park České Švýcarsko je z našich NP nejmladší (od roku 2000). Když jsme nastoupili jako profesionální strážci, byli jsme na zkušené v Krkonoších a na Šumavě. Nevím, jak k tomu dospěl náš bývalý vedoucí a kamarád  Jiří Marek, ale aniž bychom se s tím někde setkali, pořídili jsme do strážní služby služebního psa. Musím říci, že se nám to velmi osvědčilo. V roce 2001 jsme koupili německého ovčáka od městské policie v Děčíně jako roční štěně. Měl základní výcvik poslušnosti a my jsme mu přidali ještě ekologii. Naučili jsme ho sbírat a přinášet odhozené PET lahve. Střídali jsme se u něho tři psovodi a byl to náš opravdový parťák – kamarád. Bohužel v roce 2010 ve stáří jeho deseti let nám odešel do psího nebe. I když teď již nemáme služebního psa ve stavu národního parku, já a můj kolega Petr Paulíček nadále ve službě své vlastní psy používáme (žádné krmení apod. tedy nedostáváme).

Strážní pes MíšaMě můj pes, belgický ovčák Malinois (alias Míša), při strážní službě pomáhá hned několika způsoby. Má základní výcvik poslušnosti a dovednosti překonávání překážek, ovládá i obranu. Je to pes nebojácné povahy a na povel zaštěká, což se hodí, když je strážce většinu služby sám. Výhodou také je, že při službě s ním návštěvníci rádi navazují kontakt, zejména děti. Běda ale, když potkáme návštěvníka se psem, který není na vodítku. Pes na volno je mým parťákem důrazně upozorněn, že jeho pán porušuje zákonné předpisy. Já nic říkat nemusím, pouze návštěvníkovi poděkuji a upozorním, že má pes být na vodítku. Když je sníh, tahá mě Míša na běžkách. V letní sezóně máme nejraději služby v soutěskách Kamenice. Jízda na lodičce, kde má již svou stálou pozici vpředu jako lodivod, se Míšovi opravdu líbí. Strážní pes Míša

Jedna příhoda, která se nám stala asi před 8 lety, je také se psem, i když ne služebním. Často se mi vybaví, když se Míšovi podívám do očí. Kolega mi tehdy volal, že zcela v odlehlém prostoru, mimo jakoukoliv stezku, našel uvázaného psa u stromu. Byl uvázán řetězem a tak nakrátko, že sotva mohl pohnout hlavou. Protože se jednalo o bullteriéra, nedovolili jsme si ho sami odvázat a zavolali jsme na pomoc Městskou policii z České Kamenice. Pes byl převezen do útulku, kde strávil více než rok. Nedůvěřoval lidem a byl útočný, mohl si ho převzít pouze zkušený majitel. Podle veterináře byl u toho stromu uvázaný nejméně čtyři dny… Nebyl to jediný pes, kterého jsme předali do útulku, ročně jich bývá kolem pěti.

Tento rok jsme již řešili případ, že zaběhnutý pes spadl ze skály do soutěsky řeky Kamenice. Převozníci ho vytáhli z vody a volali nám, jestli jim s ním můžeme pomoci. Pes spadl asi z 10 metrů naštěstí do hlubší vody. Měl obojek s telefonním číslem, po zavolání si ho šťastná majitelka převzala.“

Míša - psí strážce NP České ŠvýcarskoTolik tedy Václav Nič, strážce NP České Švýcarsko a CHKO Labské pískovce, z jehož archívu jsou všechny fotografie použité v příspěvku. I se svým psem Míšou nás zdraví a zvou k návštěvě svého území. Pokud přijedete se svým psem, v národním parku ho mějte vždy na vodítku. Míša si to zkontroluje.

Děkujeme za pěkné povídání. A protože Vašek už šetří síly na důchod, štafetový kolík nehází nijak daleko. Dalším ve strážcovské štafetě se tak stává Radek Studený, vedoucí stráže přírody Libereckého kraje.

Borůvkové dobrodružství

Borůvkové dobrodružství

Předchozí příspěvek z Křivoklátska popisuje práci strážce, která je jistě pro všechny hodně zajímavá. Zachraňovat zraněná zvířata je velmi potřebné. Mnoho z nich zahyne každý rok na silnicích i jinde, a proto je důležité pomoci všem zraněným, která mají šanci se do přírody vrátit.“ Tak navazuje Pavel Nedvěd, strážce přírody v Národním parku Šumava, na svého kolegu a štafetového předběžce Jana Danihelku. A pokračuje:

„S letní sezónou se každý rok opakuje stejná situace, kdy do Národního parku Šumava přijíždí větší množství návštěvníků – turistů, a někteří z nich vyrážejí na sběr hub a jiných plodů lesa. Pokud jsou tito lidé ohleduplní, opatrní a dodržují zákaz vstupu mimo značené cesty v nejpřísněji chráněných částech parku, tak je vše v pořádku. Ne vždy tomu tak ale je. Příběh, který budu popisovat, se skutečně stal.

Při kontrole v terénu jsem se několikrát setkal s pánem, který měl jistě více než 70 let. Chodil sbírat borůvky a potkal jsem ho vždy samotného. Jednoho dne mě oslovila dcera tohoto pána.  Přišla hledat otce, protože se předchozí den nevrátil domů a zapomněl svůj mobilní telefon. Tato informace odstartovala akci, které se účastnili strážci Národního parku Šumava, Policie ČR i Zdravotnická záchranná služba. Dcera hledaného pána popsala přibližnou oblast, kde dříve s otcem borůvky sbírali.

Terén v označeném místě byl nepřehledný, obtížně prostupný. Když pátrání po hledaném pánovi trvalo již několik hodin, zvažovalo se přivolat vrtulník s termovizí. Vrtulník přeletující opakovaně nad oblastí, kde se má pátrat po ztracené osobě, je ale velkou zátěží pro všechnu zvěř, která se zde vyskytuje. Přesto je záchrana člověka v nouzi jasnou prioritou. A v tu chvíli se z vysílačky ozval jeden z pátrajících: „Pána jsem našel“. Nezraněn, jen unavený z překonaného nočního „dobrodružství“. Pak již musel policistům vysvětlit, co se stalo, proč zůstal přes noc v lese. Poté byl předán zdravotníkům, kteří ho transportovali k vyšetření do nemocnice. Tentokrát jsme měli štěstí (a zvířata také) a vrtulník nebyl zapotřebí.“

Pavel Nedvěd pro nás přidává i poučení z tohoto příběhu na závěr: „Strážci nejen v Národním parku Šumava poskytují návštěvníkům informace, i pomoc v nouzi. Podobné situace by se měly přihodit pouze výjimečně. Ovšem to nezáleží na strážcích. Důležitější je, aby všichni, kteří chodí do přírody, respektovali pravidla pohybu v terénu, zejména aby nechodili sami, nepřeceňovali své síly a aby dodržovali Návštěvní řád NP Šumava.“

Děkujeme za další napínavý a poučný příběh. Štafetový kolík letí na sever, Pavel Nedvěd ho namířil na Václava Niče, strážce Národního parku České Švýcarsko. Copak zajímavého nám odhalí pískovcové skály?

Padací poštolka z Křivoklátska

Padací poštolka z Křivoklátska

Strážcovskou štafetu zahajuje dobrovolný strážce z CHKO Křivoklátsko Jan Danihelka. Tahle příhoda ukazuje, že strážci jsou ve službě i doma 🙂

„Poštolka si udělala hnízdo u nás na samotě v průduchu z půdy – nad stájí s koňmi. Asi před měsícem jsem našel vypadlé mládě ještě neopeřené kousek od hnízda na trávníku (video: 584605E9-3151-43B5-A25A-704F83C2249A). Tak jsem jí ho tam vrátil zpátky. Zhruba za 12 dní jsem ho našel opět vypadlé a schované za květináčem na schodech do domu a tak jsem ho opět dal do hnízda. No a naposledy jsem ho našel minulý čtvrtek schované už dál od hnízda cca 80 m pod stromem ve výběhu u koní. To už jsem viděl, že má poranění na křídle, jak je trochu vidět na posledních obrázcích. Zespodu to vypadalo hůře, na starší poranění, zřejmě nějaký náraz do něčeho. Zavolal jsem tedy do záchranné stanice pro zraněné živočichy z volné přírody AVES Kladno Čabárna, odkud si pro mládě přijeli.“ A jak se můžeme podívat, s péčí o mladou poštolku do předání do záchranné stanice pomáhal i Strážce Jirka se svým Land Roverem 🙂

K tomuto příběhu dodáme, že v případě zvláště chráněných druhů smí podle zákona s jedincem manipulovat pouze ten, kdo je držitelem příslušné výjimky. To však v nouzi tak úplně neplatí, pokud manipulace spočívá v předání zraněného živočicha do záchranné stanice. Na mláďata savců se nemá sahat bez rukavic, u ptáků to nevadí. Pozor na to, že většina mláďat savců je opuštěná pouze zdánlivě a matka je někde nablízku. Ptáky (mláďata i poraněné dospělce) je dobré ochránit od predátorů, zejména koček, a to vyzvednutím například na větev. Zraněné je vhodné umístit do papírové krabice s průduchy. V případě nálezu zraněného živočicha z volné přírody (tedy ne psa nebo kočky) se neprodleně obraťte na místně příslušnou záchrannou stanici.

Moc děkujeme za pěkný příběh i fotky. Štafeta pokračuje. Pomyslný kolík pan Danihelka posílá na Šumavu Pavlovi Nedvědovi.

Strážcovská štafeta startuje

Strážcovská štafeta startuje

World Ranger DaySice jsme Světový den strážců oslavili v sobotu spolu s dalšími na Panské skále u Kamenického Šenova, ale to nám nestačí. Přicházíme s novinkou, která naše stránky významně obohatí. Dali jsme jí jméno Strážcovská štafeta. Slovo si v ní budou předávat čeští strážci přírody a každý z nich napíše nejen příhodu, která se mu aktuálně stala při službě, ale také určí dalšího strážce, který pomyslný kolík s tímto úkolem dostane po něm. Tak ať se vám to líbí 😉

Naprostou shodou náhod nám zrovna dnes, tedy na Den strážců 31. 7. 2017, přišel mail, kterým se do štafety dostal první strážce, pan Jan Danihelka, který slouží v CHKO Křivoklátsko. Těšte se tedy na první příhodu. Jak pomohl strážce poštolce, která chtěla svět poznat dřív, než uměla létat?