Tetřev a lyžař

Krásné video zveřejnil na svém FB profilu uživatel Jirka Mánek. Doporučuju se podívat, protože něco takového se většině z nás za celý život nepoštěstí. Co na videu je? Běžkař v lyžařské stopě na lesní cestě zapíná natáčení videa na mobilu a blíží se k černému objektu vedle cesty. Z něj se za chvilku vyklube tetřev hlušec. Tetřev neuteče, naopak s tokáním se přiblíží k lyžaři, který si mezitím sedne na zem. Tetřev se přiblíží natolik, že čekáte, že klovne do displeje. Mnoho komentářů stručně chválí video či závidí autorovi. Jirka Mánek přitom výslovně uvádí, že on to nenatáčel.

tetřev s lyžařem z FB profilu Jirky Mánka

Proč mi stojí za to zmíněný příspěvek komentovat? Protože uživatel Facebooku může snadno nabýt dojmu, že tetřev není plaché zvíře. A že udržovat některé lokality bez přístupu veřejnosti právě s odvoláváním na ochranu tetřeva je nesmysl. Vyplývá to i z některých komentářů včetně samotného Jirky Mánka. Podívejme se na to trochu podrobněji.

Něco o tetřevovi

Co je tetřev hlušec zač? Dostatečně podrobný popis můžete najít třeba na Wikipedii nebo na stránce Myslivost (pro mě až překvapivě objektivní článek). Zdůrazním jen pár věcí. Jméno „hlušec“ dostal tento druh proto, že během toku (resp. v jeho určité části) se samec chová, jako by své okolí vůbec nevnímal. Někteří samci se při toku snaží komunikovat například i s člověkem, což vidíme na tomto videu. Podobné případy jsou občas hlášeny od nás i ze zahraničí. Podle literatury jde o výjimečné situace a není jasné, co za tím stojí. Dalo by se říci, že jde o jedince, kterým „přeskočilo“. Zkrátka jde o nestandardní chování, se kterým se v rámci druhu setkáváme výjimečně.

tetřev s lyžařem z FB profilu Jirky Mánka
Tetřev tokající na lyžaře

Tetřeva je v ČR málo. Početnost se odhaduje v řádu pouhých stovek kusů, navíc jde o několik oddělených populací. Nejpočetnější je na Šumavě. U tetřeva se udává minimální početnost populace, která je schopná dlouhodobě přežívat díky dostatečné genové variabilitě, na 470 kusů. To platí za podmínky, že všichni jedinci mají možnost spolu vzájemně komunikovat, nebo dochází aspoň k umělému přenosu genů mezi oddělenými subpopulacemi. Tetřev je na tom tedy u nás bídně a jeho stavy dále klesají i přesto, že je zařazen do nejpřísnější kategorie ochrany mezi kriticky ohrožené druhy.

Souvislosti

Kdo je Jirka Mánek, který video publikoval? Někdejší ředitel Správy NP Šumava. Do vysokého managementu Správy se dostal za ředitelování Jana Stráského a po něm se sám stal ředitelem. Jiří Mánek jako ředitel Správy prosazoval spíše zpřístupnění všech koutů NP pro veřejnost, což vyhovovalo turistům a starostům, ale rozhádanou situaci na Šumavě to neuklidnilo. Nakonec ho odvolal současný ministr ŽP Richard Brabec. S tímto vědomím člověk o něco lépe rozumí komentářům u videa.

Dovolím si i trochu více či méně drzých spekulací. Neslyšel jsem o tom, že by se někdo v podobné situaci potkal i se samičkou tetřeva. Ke zmíněnému chování samců může docházet proto, že je samiček už tak málo, že se někteří samci snaží spářit s čímkoli pohybujícím se. Přece jen chtějí někomu předat svou genetickou výbavu. Kolik z nás už tetřeva ve volné přírodě aspoň zahlédlo? Já jsem to štěstí zatím neměl. Tvrdit na základě podobných videí, že tetřev není plachý a měli bychom otevřít v minulosti zavřené cesty v jejich teritoriu, je podobné, jako na základě nějaké lidské sebevraždy vyvozovat, že lidi nechtějí žít a jejich vyhlazením jim tedy pomůžeme. Nepomůžeme, je to nestandardní chování.

Tak co s tím?

Lidí je v ČR asi 10.000.000 a počet stoupá, tetřevů asi 800 a počet klesá. Je fér dávat v takové situaci přednost lidské zábavě (výletům do „divočiny“) před klidem tetřevů, u nichž velmi opatrně řečeno nevíme s jistotou, že to nesníží jejich šanci na přežití? A to se bavíme jen o tetřevovi, lidskými aktivitami přitom trpí mnoho dalších druhů.

Snažím se být pokud možno objektivní a rozhodně nechávám prostor, abyste si udělali na věc svůj vlastní názor. Nebude mi vadit, když ho vyjádříte. A jestli chcete mít při svých výletech do přírody čisté svědomí, inspirujte se třeba šesti jednoduchými zásadami, jejichž dodržování zmírní negativní vliv na přírodu.

Koronaturismus v Česku 1.

Máme pro vás víc, než jen osobní dojmy strážců přírody. Někteří z nich si stěžovali, že v posledním roce bylo v přírodě mnohem víc lidí a zaznamenávali také mnohem více přestupků nejen proti zákonu o ochraně přírody a krajiny. Týkalo se to však jen některých oblastí a v různých místech se zvýšená návštěvnost projevovala jen v části sezóny. Jedním z těch míst je i Moravský kras, kde vzniknul výstižný pojem „koronaturismus“ označující výrazně odlišný charakter návštěvnosti v roce 2020. Jak moc se bude projevovat i v letošním roce, to teprve uvidíme.

Koronaturismus - pěší i motorizovaní návštěvníci Prokopského údolí v Praze
V čem se liší koronaturismus od běžné návštěvnosti?

Tématu koronaturismu se věnuje i studentská práce autorek K. Jandové a M. Králikové. Ukazuje zajímavá zjištění i přesto, že analyzovaly vzorek dat jen za první pololetí 2020 (a porovnávaly ho s daty za předchozí roky) a jen ze dvou dálkových cyklotras a tří CHKO. Jaké zajímavosti se v jejich výzkumu ukázaly?

Osobně za nejzajímavější zjištění považuju to, že na návštěvnost v prvním pololetí 2020 mělo počasí asi dvakrát větší vliv než v předchozím roce. Potvrdil se vliv jak teploty (čím tepleji, tím více návštěvníků), tak srážek (čím více srážek, tím méně návštěvníků). To tedy nasvědčuje tomu, že zvýšená návštěvnost byla tvořena lidmi, kteří jsou citlivější na počasí. Jinými slovy, jdou ven, jen když je hezky. Ne, nebudu tvrdit, že jsou rozmazlení. Třeba jen nemají vhodné oblečení a v době koronavirových opatření si ho nemohli koupit… Pokud se ale v přírodě koná nějaká akce, na počasí prý tolik nezáleží. U tohoto tvrzení bych byl opatrnější, výsledek může být snadno zkreslený malým množstvím analyzovaných dat.

Studie správně zjistila, že zatímco někde byla návštěvnost zvýšená, jinde byla naopak nižší. Méně návštěvníků zdolalo například Svatý kopeček u Mikulova. Mohlo to být skutečně zapříiněno výpadkem rakouských turistů, jak autorky spekulují? Nicméně celkově návštěvnost přírody stále rok od roku roste, jak potvrdila i tato studie. Určitě by nás zajímalo, kam až, ale to je otázka spíš na křišťálovou kouli, než na výzkumníky.

Opět se tedy potvrdilo, že i práce studentů, kteří teprve získávají odborné znalosti, mohou přinést zajímavá a využitelná zjištění. Příště se podíváme, jak na Covid zareagovali kačeři. Projevil se koronaturismus i mezi nimi? A co vy, patříte mezi typické koronaturisty, nebo se chováte k přírodě ohleduplně?

Sirotek, který to nevzdal

Jeho táta byl strážce přírody. V dubnu 2002 měl službu v lesích NP Virunga (DR Kongo) v sektoru Nyamulagira. Byl ale přepaden, nejspíš rebely z FDLR, a na místě zavražděn. Baluge Kambale Cosmas se tak stal sirotkem už ve svých čtyřech letech. Přesto nezanevřel ani na krutý život, ani na ochranu přírody. Vystudoval to, co ho bavilo nejvíc – umění a ruční práce. A skrze ně teď svůj vztah k přírodě vyjadřuje.

Kambale Cosmas Baluge, sirotek po zabitém strážci
Kambale Cosmas Baluge

AVOR je zkratka Asociace vdov a sirotků po strážcích, což je jedna složka nám už známé Asociace konžských strážců přírody. AVOR vede Kambale společně s paní Kabugho Florence. Jejich cílem je pomáhat vdovám a sirotkům po strážcích se „postavit na nohy“, zejména tedy najít si vhodný způsob obživy poté, co jejich rodina přišla o hlavního živitele. K nejčastějším dovednostem, které na kurzech předávají, patří řezbářství zejména jako výroba turistických suvenýrů. Kromě toho ale učí i šití nebo pečení.

Suvenýry, které mají smysl

Kambale vyrábí hlavně dřevěné figurky zvířat, které zná z konžské přírody. Gorily, slony, antilopy, nosorožce, luskouny, tilápie, želvy – to všechno jsou vlajkové druhy taměších národních parků. Inspirací jsou mu i hory masívu Virunga. Dřevo bere ze stromů, které rostou mimo chráněná území. Na řezbářství se prý hodí nejvíc blahovičníky a greviley. Podle všeho si místní ani neuvědomují, že těmito druhy pocházejícími z Austrálie jejich předkové zalesňovali, kde se dalo. Berou je prostě jako místní stromy. Některé figurky dostanou jednolitý nátěr, aby vypadaly jako, které jejich předkové vyráběli z ceněného dřeva vzácných druhů. U zeber nebo levhartů si Kambale vyhraje s více barvami. Krajinky s trochu naivními prvky maluje na plátno, na keramické vajíčko se mu většinou vejde strom a jedno zvíře.

ručně vyráběné figurky zvířat
Konžská příroda, jejímž nákupem neublížíte, ale pomůžete

S Covidem šířícím se po světě přestali do Konga jezdit turisté a suvenýry není komu prodávat. Tak jsem se rozhodl, že tu krásu afrických zvířat a ruční práce nabídnu vám. Nemusíte kvůli tomu pálit letecký benzín a utrácet desetitisíce za cesty fyzicky. Kupte si nějaký Kambaleho kousek už teď v mém obchodě, nebo se přijďte podívat na výstavu, na které začínám pracovat. Kambale tak bude mít nejen co jíst, ale i co učit ve svých kurzech pro sirotky a vdovy…

Vyjdi schody pěšky, zachráníš tučňáka

Často se zdá, že s globálními problémy my jako jedinci nic nenaděláme. Ale to je jen alibistický postoj. Vezměme si za podklad třeba dnešní pěkně zpracovaný článek od Hanky Öllös z European Wilderness Society. A zkusme si to představit co nejkonkrétněji:

  • místo jízdy výtahem vyšlapu schody po svých
  • tím pádem ušetřím elektřinu, kterou by jinak motor výtahu spálil
  • tím pádem se ta elektřina nemusí v elektrárně vyrobit
  • tím pádem se nespálí nějaký objem uhlí
  • tím pádem se do ovzduší nedostane odpovídající množství oxidu uhličitého
  • tím pádem bude moct uniknout o něco víc tepla od zemského povrchu do vesmíru
  • tím pádem zůstane vzduch o něco chladnější
  • tím pádem bude v Antarktidě i nadále sněžit a ne pršet
  • tím pádem mladí tučňáčci neprochladnou, protože mají peří chránící proti mrazu a sněhu, ale ne proti dešti
  • tím pádem přežije víc tučňáků a nevymřou

Kolik lidí musí jít do schodů pěšky místo jízdy výtahem, aby byl tenhle efekt znatelný? To nevím. Ale vím, že když se k nám přidáte, nebudete první ani jediní, zato nás bude zase o jednoho víc. A ještě si zlepšíte fyzičku. Co je na tom špatné? Že vy, co to čtete, to tak už dost možná děláte. Ale tučňáci potřebují víc takových ochránců. A nejen tučňáci. Taky nemusí jít jen o chůzi do schodů, můžeme toho dělat o hodně víc. Zkusíte inspirovat někoho dalšího?

Tučňáčí slepička s kuřátkem (Getty/Metro)

Páchne páchník?

Odborníci tvrdí, že ano. Já jsem páchníka bohužel zatím nepotkal, tak vám ani nenabídnu žádnou svou fotku. Páchník je holt vzácný. Proč? Protože se moc staráme o zdraví stromů a ty staré nebo nemocné radši odtěžíme. Tedy v posledních letech už se to naštěstí zlepšuje. Staré stromy s trouchnivějícím dřevem a dutinami jsou domovem mnoha druhů zejména hmyzu (ale nezapomínejme ani na houby). Není se čemu divit, že tyto druhy jsou dnes u nás velmi vzácné. Třeba tesaříci včetně tesaříka obrovského, roháč obecný, z těch hub například rezavec Andersonův – ty všechny jsem už měl tu čest potkat, zejména na jižní Moravě. Páchník je ale narozdíl od nich chráněný i prostřednictvím evropské soustavy Natura 2000. Druhy živící se mrtvým dřevem nazýváme „saproxylické“.

starý strom jako biotop vzácných druhů hmyzu
Tesařík obrovský a roháč obecný společně na starém dubu. PR Turold, CHKO Pálava, 2020.

Pokud budeme staré stromy opečovávat tak, aby dlouho vydržely stát, třeba i už mrtvé, saproxylickým druhům zachováme nebo nabídneme domov. Zásahy prováděné kvůli páchníkovi tedy pomohou i dalším druhům. Takovým druhům, jako je páchník, proto odborníci říkají „deštníkový druh“. Jako že z deštníku, který jim poskytneme, mají prospěch i další, kteří se pod něj rádi také schovají.

Problém páchníka je, že žije několik let jako larva ve dřevě a když se pak na pár týdnů stane dospělcem, aby se rozmnožil, zůstává často jen na domovském stromě, nebo popoletí jen malý kousek někam vedle. Nejdelší cesta, jakou u páchníka změřili entomologové v Litvě, měřila jen 2 km. Spustili proto projekt, ve kterém se snaží, aby lokality, kde se páchník vyskytuje, byly propojené „cestou“, kde budou vhodné staré stromy dostatečně blízko od sebe. My této odvážné myšlence fandíme a přejeme kolegům i páchníkům, ať je ta „cesta“ hojně využívaná nejen páchníky. A vy na jejich stránkách můžete vidět páchníka i jeho domovy v celé jejich kráse.

Divočina?

Je „divočina“ v češtině totéž jako výraz „wilderness“ v angličtině? Dalo by se říci, že ano. Zejména s vědomím, že nepanuje úplná shoda ani nad tím, co znamená „wilderness“ a kdy je lepší ji nahradit za „wildness“. Ale mnoho jazyků včetně evropských výraz pro divočinu vůbec nemá. Zdá se, že si vystačí s pojmem „příroda“. A zajímavé je, že divočina může mít jak pozitivní, tak negativní význam.

Jednu z možných definic divočiny publikovala European Wilderness Society. Narozdíl od našeho pojmu divočina v ní vidíme, že spíše označuje určité území, než obecné vlastnosti nějakého ekosystému. Ale kritéria pro vymezení takového území jsou srozumitelná:

  • žádné hospodářské využívání člověkem: lov, těžba dřeva, sběr mrtvého dřeva, těžba nerostných surovin či hornin
  • žádné ovlivňování člověkem: léčení nemocí, zásahy proti nepůvodním druhům, obnovní opatření
  • přirozené nekončící procesy

Podíváme-li se na jiné definice divočiny z celého světa, nebývají tak přísné. Možná proto, že kritéria jsou definována trochu obecněji:

  • přírodní porosty a druhy
  • dostatečně velké území pro funkce ekosystémů
  • vůbec nebo jen málo pozměněné území
  • člověk je zde jen návštěvníkem

Je divočina totéž co „příroda“? Pro tento pojem můžeme použít definici Humboldta: „příroda je vše, co nás obklopuje, a na čem člověk nemá reálný podíl“. Velký prostor pro diskuze poskytuje výraz „reálný podíl“, zejména z pohledu, jestli tedy člověk je součástí přírody, nebo nikoli. Třeba v Mexiku člověk jednoznačně je chápán jako součást přírody, jinde může převažovat jiné vnímání.

Krásnou příležitost pro výměnu zkušeností a názorů poskytuje on-line konference International Wilderness Week, která právě tento týden probíhá a spojuje zájemce o divočinu ze všech kontinentů. Přidáte se?

Mrtví strážci přírody

Podle Mezinárodní federace strážců přírody (IRF) zemřelo za posledních 12 měsíců na světě ve službě nejméně 137 strážců přírody. Jde samozřejmě jen o případy, o kterých se IRF dozvěděla. Od roku 2009 je zaznamenaných již 1175 strážců padlých ve službě. Mezi kontinenty je v této statistice nějčastěji zastoupena Asie těsně následovaná Afrikou. Je to dané hlavně ozbrojeným charakterem střetů mezi ochránci přírody a pytláky, potažmo také těžaři dřeva a dalšími nelegálně operujícími skupinami.

Pro poslední rok je ale nejvíc úmrtí v Africe a víme proč. Podepsal se na tom incident z dubna letošního roku, na který jsme vás již upozornili. Přenesme se ještě jednou do národního parku Virunga v Demokratické republice Kongo. Žijí tu sloni, lvi, hroši, horské gorily, okapi a mnoho dalších druhů zvířat. Žijí tu ií lidé. Někteří se živí tím, že přírodu chrání před druhými, kteří se živí lovem zvěře. Situace je samozřejmě složitější. K tomu přispívá i nestabilní politická situace, ve které se pohybují skupiny ozbrojených rebelů, u kterých ani není vždy jasné, o co jim jde. A i když je tak země dost nebezpečná, objevují se tu i turisté toužící spatřit právě přírodu. Jedním z úkolů strážců přírody je pak skupiny takových turistů doprovázet.

Jedna taková skupina se vracela 24. dubna v několika lehkých nákladních autech z vyjížďky. Do cíle, kterým bylo sídlo Správy NP Virunga v Rumangabu jim chyběl zhruba kilometr. Cesta procházela lesem zvaným Mahura. Tady se kolona potkala se skupinou nejspíš rebelů z organizace FDLR (ti ani nikdo jiný se ale dosud k akci oficiálně nepřihlásil). Strážci přírody v konžských národních parcích sice jsou vybaveni zbraněmi (AK-47, Kalašnikov, PKM, Rocket aj.), tady ale byli překvapeni, a tak neměli mnoho šancí. Podle informací od Jean Claude Ndakasiho z místa padlo přímo zde 13 strážců. 4 další zranění strážci jsou dodnes v léčení v nemocnici Goma.

Tenhle Mercedes Unimog byl součástí přepadené kolony, i v něm bylo zabito několik strážců. V Africe slouží mnoho podobných vozidel, repasovaných po vyřazení z armádní služby v Evropě.

Od Jeana máme i fotografie pořízené ihned po tomto incidentu. Pohled na ně není vůbec pěkný, tak zveřejňujeme jen jednu, jak dopadl jeden z náklaďáků. Horší je, že 13 rodin ztratilo člena, kterého milovaly, ale na kterém byly i životně závislé. A do toho ještě Covid, který omezením příjmu z turistiky připravil o práci mnoho dalších strážců. S Jeanem proto domlouváme spolupráci, díky které budete snad brzo moct pomoci i vy.

Strážci v Kongu

Že Kongo je země v Africe, to asi víme všichni. Že jsou v Africe v současnosti dva státy s tímto jménem, to už není tolik známé. Tak na úvod si upřesníme, že se budeme věnovat Demokratické republice Kongo. Tu si můžete pamatovat i pod starším jménem Zair, ještě před tím bývala belgickou kolonií. Tou druhou, o poznání menší zemí, je Republika Kongo. Aby to bylo ještě složitější, obě země odděluje řeka Kongo (jedna třetina hranice je ale tvořena řekou Ubengi).

Strážci přírody v DR Kongo se letos dostali do médií hlavně tragickou událostí v dubnu. Při ozbrojeném konfliktu bylo zastřeleno nejméně 12 strážců Národního parku Virunga. Několik dalších včetně civilistů, které doprovázeli, bylo těžce zraněno, takže celková bilance ztrát je ještě smutnější. Bohužel mrtví strážci nejsou v této zemi žádnou výjimkou. Často jsou obětí útoků ze strany pytláků nebo rebelů. A umírají tak při ochraně vzácných druhů zvířat i turistů.

Opičí rezervace Kisimba-Ikobo

Informace o aktuální situaci máme od Jean Claude Ndakasiho. Jean býval několik let vládou ustanoveným strážcem ve výše zmíněném NP Virunga a také v NP Upemba. Nyní se stará o Opičí rezervaci Kisimba-Ikobo. V ní žijí gorily, šimpanzi, sloni, okapi, luskouni, vzácné druhy ptáků a další druhy. Jejich ochrana žádné finanční zisky nepřináší, jejich lov ano. Ten se významně zvýšil hlavně po roce 2007 s projevy světové ekonomické krize. Poptávka jde zejména od obyvatel střední vrstvy a od čínských zákazníků.

Lov má mnoho různých podob

Jean není sám, stráží s dalšími asi 80 strážci a strážkyněmi. Jde zejména o místní obyvatele, kteří chrání nejen gorily proti lovcům a pytlákům. Jenže i do Konga přišel Covid-19 a všichni zmínění strážci přišli o práci. Stráží ale dál, protože aktivita pytláků logicky roste. Chybějící plat ale znamená nejen nemožnost obnovení opotřebovaného vybavení strážců, ale hlavně nedostatek jídla. Jean pro zlepšení situace založil Občanskou strážcovskou asociaci a shání podporu, kde se dá. Zatím ale strážci nedostávají ani dost, aby se mohli najíst.

Strážci přírody ve službě v červnu 2020

Za podklady k tomuto článku od nás Jean dostal 100 USD. Posílat menší částky nemá smysl, protože bankovní poplatky za převod jsou vysoké. Kdybyste se chtěli přidat, napište a spojíme síly. Každopádně přímá finanční podpora je jen dočasné řešení v nehorší krizi. Ochrana přírody v Kongu těžko může být financovaná ze zdrojů mimo Afriku.

Jean Claude Ndakasi

Osobní plechovková výzva 2020

Odpadky zabíjejíProč mě nejen v lese nejvíc štvou plechovky?

Jednak proto, že je jich hodně a snad čím dál víc. Druhak proto, že ty hliníkové se rozkládají stovky let. Za třetí proto, že výroba hliníku není nic snadného a už vůbec ne ekologicky šetrného (viz třeba havárie v Maďarsku před 10 lety). Navíc se z nich kvůli tvaru špatně pije a nikdy nedostanete ven všechno, takže jsou pro mě takovým symbolem plýtvání.  A konečně: už mnohokrát se mi stalo, že jsem z nalezené plechovky vysypal mrtvý hmyz, který se z této pasti nedostal. Pokračovat ve čtení „Osobní plechovková výzva 2020“

Malý strážce spolupracuje s Asociací strážců přírody ČR

Logo Asociace strážců přírody ČRV roce 2018 jsme uzavřeli smlouvu o spolupráci s Asociací strážců přírody ČR. Jde o spolek, jehož cílem je zejména zlepšit podmínky pro výkon stráže přírody. Asociace sdružuje strážce české přírody i další, kterým je stráž přírody blízká.

Praktickou ukázku uzavřené spolupráce mohli vidět například všichni, kdo s námi oslavili Světový den strážců v Prokopském údolí. Asociace nám zapůjčila stan i další materiály, které jsme tam prezentovali. A chystáme ještě na letošek i další plod této spolupráce. Věříme, že pro vás bude úžasným překvapením 🙂